Článek
Přichází nezvána a nečekána, omotá se kolem mě, jako had škrtič a tak trochu, někdy i dost, dusí. Prchla jsem před ní do bezpečí postele, abych nějak přežila ten dusivý strach, v největší tísni potřebuji pocit jistoty a bezpečí, aby si nepřivedla ještě „kámošku“ panickou ataku.
Léčím to podobně, jako chřipku, jen bohužel nezabírá paralen. Bylinkové čaje tak trochu a také knížka a spánek, protože se zmírňující se úzkostí se plynule dostavuje nepředstavitelná únava.
Také jsem úplně zazdila internet. To tak, ještě bych natrefila na něco, co by mě rozrušilo, rozčílilo, nebo naštvalo a zbytečné negativní emoce jsou to poslední, co potřebuji.
Také nepotřebuji lidi. Je dost obtížné zrovna v tu chvíli někomu vysvětlovat, že se necítím dobře a proč a také proč zrovna teď nejsem schopná nic řešit, nad ničím se zamýšlet, všechno mi padá z rukou a málem zapomenu, jak se jmenuji.
Tak zkuste přemýšlet a civilizovaně hovořit alespoň o počasí, když se na vás řítí vlak a vy se nemůžete hnout z místa. Že je to jen pocit? Je, ale hodně blbej pocit, to mi věřte. Taky stejně účinný, jako by se na vás ten vlak opravdu řítil a dokáže klidně přetrvat i několik hodin, nebo dokonce dní.
Zatím jsem nepřišla na jiný způsob, jak se vyhnout panické atace, způsobené úzkostí, než se před ní poněkud zbaběle schovat do postele a předstírat, že není. Nebo že já nejsem?
Na druhou stranu už vím, že se z té postele musím vykopnout včas, aby se pocit strachu neuhnízdil. To je občas trochu náročné, vystihnout pravou chvíli. Je to určitý bod mezi úzkostí a únavou, který už dokážu překonat. Také potřebuji motivaci, říct si, že procházka v lese mi udělá dobře, nestačí.
Musím mít účel procházky. V létě, nebo na podzim je to jednoduché, dají se sbírat nějaké lesní plody, nebo houby. Co v zimě, nebo na jaře? To bych snad mohla potkat divočáka, ale toho si domů neodnesu. Nejsem Bivoj a potom, jak se znám, udělala bych si z něj domácího mazlíčka. Jakmile mě začnou napadat podobné ztřeštěnosti, vím, že z nejhoršího jsem venku.
Teď ještě najít ten zásadní důvod, proč vystrčit nos, či se dokonce vykopnout celá ven. Pokud možno někam, kde nebudou lidi, nebo alespoň známí lidé, povídat si, na to se ještě necítím.
Pohled mi padne na ohavný plastový květináč. Kdybych ho polepila kousky kůry, bude vypadat jako pařez, ze kterého vyrůstá exotická rostlina. Výborně, mám důvod vyrazit do lesa, budu sbírat kousky kůry. V lese zapomínám na pocit úzkosti úplně a dokonce jsem tak odhodlaná vrhnout se na svůj projekt, že se statečně vrhám do obchodu pro tavné tyčinky.
Doma se hned pouštím do práce. Je to trochu těžké, protože by bylo třeba věnovat se něčemu „užitečnému“, jako je třeba praní, byť v pračce, nebo vysávání. Už vím, že nesmím podlehnout, jen pomyšlení na vlastní užitečnost vyvolává to nepříjemné chvění okolo žaludku.
Trpělivě tedy skládám a lepím kousky kůry na květináč, prsty jako obvykle lehce popálené, když se dotknu roztaveného silikonu a je mi celkem dobře.
Dokonce už zvednu telefon kamarádce a chvíli povídáme o životě. Zdá se, že jsem vyhrála další bitvu. Zítra už budu zase normální člověk.
