Článek
Trochu mě naštvala kolegyně. Cestou do práce jsem si koupila větrník. Takový krásný, nadýchaný, se spoustou krému a šlehačky, politý lesklou vrstvou polevy.
Konečně pauza, všichni odešli na „zdravý“ oběd a já jsem se těšila na kávu, ke které si vychutnám svůj luxusní větrník.
Vybalím ho z papíru, samozřejmě ho opatrně přeskládám na talířek, přece takovou nádheru nebudu jíst jako barbar z papíru.
Při vší smůle se zpoza rohu do kuchyňky vřítila jedna z kolegyň z vedlejší kanceláře.
„Víš, kolik je v tom cukru?“
„Tak to je mi úplně jedno, hodlám to jíst, ne pitvat,“ odpovím s předstíraným klidem.
Snažím se zachovat klid i přesto, že hlas kolegyně mě svým tónem skoro obžalovává ze zločinu. Mám chuť větrník schovat, ne proto, že bych se bála, že by mi ho snědla, ale aby mi ho nepoplivala svým jedem.
Raději se dávám na ústup do své kanceláře, odsouvám pracovni věci, abych si nepokecala lejstra nebo klávesnici šlehačkou a pouštím se do zákusku. Upíjím kávu a dumám nad tím divným světem, kde mi někdo vtrhne do jídla a snaží se mi ho znechutit.
Co je komu po tom, čím se cpu? Mesiášský komplex? Nebo má madam problém s vlastním zdravím, vlastní dietou či nepovedenou postavou?
Ve skutečnosti jde o prkotinu, ale proč to dokáže tak zasáhnout? Pro mě to byl nepříjemný vpád do soukromí, do mých chutí a mé potřeby sníst něco dobrého. S jistotou v tom nebyla touha chránit mé zdraví, nejsem obézní ani nemocná a zákusky se necpu, zákusky si čas od času vychutnávám.
Že je cukr bílý jed? Po pravdě, já už těch „jedů“ pamatuji, jeden čas to byla vajíčka, údajně pro vysoký obsah cholesterolu, jindy to byly tuky a v módě bylo všechno „light“, než se přišlo na to, že to zase taková sláva není.
Případně se nějaký badatel přepíše o desetinou čárku a nebohé dětičky do sebe musí cpát špenát, údajně pro vysoký obsah železa. Dodnes nemohu tu zelenou břečku ani cítit.
Zřejmě kolegyně zase četla nějaký elaborát podobného typu o cukru. Prosím, ať si každý čte, co chce a o čem chce, ale při dnešním překotném přílivu informací snad ani nemůže existovat jeden názor na něco, jeden postoj, jeden náhled. Musíme si vybrat.
V tom případě by měl také existovat respekt vůči ostatním a není třeba otravovat a obtěžovat druhé svým postojem k cukru, ani k ničemu jinému. Pro mě a za mě se může kolegyně klidně jít otrávit špenátem v jídelně, nebudu jí to vymlouvat ani znechucovat a zdvořilost káže kousnout se do jazyka, než vypustím podobné „moudro“ nad cizím jídlem.
Od Romadůru, česneku či syrečků se tedy zdvořile a tiše vzdálím do bezpečné vzdálenosti, nebudu si okázale nasazovat respirátor i když mi jich ještě dost zbylo od dob covidových. Stejně tak očekavám základní zdvořilost nad mým větrníkem.
Než jsem svůj zhrzený text stihla dokončit, náš „ajťák“ mi svěřil tajemství. Čistil klávesnici drahé kolegyně a z těch drobků a moučkového cukru by klidně složil dort, kdyby měl čas, ale nemá, protože musí vyčistit klávesnici politou colou. Tak snad alespoň ta byla „zero cukru“, aby se nám k ní zase nepřilepil.
