Článek
Jdu a hledám, velký dům, mnoho nábytku, mnoho komod a zásuvek. Jediné, co jsem našla, bylo všechno, jen ne vysvědčení. Zato jsem našla touhu k úklidu a nenašla potřebné odhodlání.
No nic, rychle zjistím, že vysvědčeni se archivuje desítky let, tam se vejdu. Škola s tradicí stále existuje, dokonce na stejném místě a ještě se virtuálně projdu starobylými, známými chodbami.
Vybavuji si jména spolužáků, kdo ví, kam je vítr zavál. Na posledním srazu se jich sešlo osm. Také mi to nevyšlo. Na fotografiích jsem je všechny poznala, až na jednu spolužačku, která vypadala jako svoje vlastní mumie. Bez výrazu. Majitelka kosmetického salónu. Chápu, musí reprezentovat, ale s těmi úpravami to poněkud přehnala.
No nic, zpět do reality. Telefon je stále nejrychlejší komunikační prostředek, volám tedy svou starou školu. Spojovatelka a živá! Vysvětlím jí problém a lidská bytost mě spojí se správným místem, kde mě zachrání. Paní na druhém konci je velmi vstřícná a milá, vyžádá si údaje e-mailem a opis vysvědčení pošle na dobírku, neboť neví, kolik přesně bude poštovné, opis vysvědčení je za stovku. Předpokladám, že bude muset hledat někde v archivu, snad tam nejsou pavouci. Jsou na mě hodní.
Koukám na ten poklad a ejhle, já mám maturitu ze strojírenství. Na gymplu, prosím. Tenkrát byli soudruzi progresivní a chtěli, abychom byli užiteční, kdybychom tedy nevystudovali tu vysokou.
Bohužel třídu rozdělili podle abecedy na tři díly. V mém případě to bylo vlastně úplně jedno, pro ekonomiku, výpočetní techniku (tehdy bez té techniky), ani pro strojírenství nemám vlohy.
V ekonomické sekci se učilo mimo jiné i psaní na stroji. Po náročném usilí a výcviku se mi podařilo psát šesti prsty a učila jsem se to až mnohem později. Když jsem kamarádce učetní jednou vypisovala fakturu, vyrvala mi ji z ruky i s kalkulačkou a vypsala a spočítala si ji sama.
Výpočetní techniku jsem nějak zvládla od dob, kdy byla v plenkách na úrovni „když musím, tak to jít musí“, ale tyhle věci mi pořád dělají nějaké naschvály a nemám je ráda. Občas mi některá z těch potvor klidně sežere nějaky text, schová ikonku a tak podobně.
Strojírenství vyučovali externisté a zřejmě dostali pokyn, aby byli tolerantní. Pravděpodobně byli, zavírali oči i nad tím, že výkresy mi maluje budoucí švagr s titulem Ing. No tedy, jednou dostal dvojku. Ve skutečnosti nerozeznám turbínu od šicího stroje, ale jsem šprt, takže teorii jsem do hlavy dostala celkem hladce. Jistěže jsem se nesnažila své strojírenské vzdělání uplatnit v praxi, přece neohrozím bezpečnost státu.
Obava o bezpečnost, když už ne státu, tak alespoň blízkého okolí, se ukázala jako naprosto oprávněná, když nás v rámci odborné strojírenské praxe nahnali do jakési dílny středního učilistě. Spolužačka si naolejovala pilník, aby jí šla práce od ruky, čímž uvedla mistra odborného vycviku do tranzu, spolužák si sice pilník nenaolejoval, ale zabral tak usilovně, že si rozbil nos o svěrák. Já jsem si připálila ofinu, když jsem nad kahanem měla zahřát nějaké cosi, s čím se následně mělo nějak nakládat. Na to už nedošlo, protože další spolužák zlomil posuvné měřítko. Jediné, co jsem si z „dílen“ odnesla, že při odborném výcviku se posuvnému měřítku neříká šupléra.
Na další praxi už nás nechávali maximálně tak linkovat sešity na různé záznamy, protože výpočetní technika tu vlastně prakticky neexistovala. Linkování nám naopak šlo dobře, protože jsme byli vzděláváni v geometrii.
Pokud je mi známo, nikdo z mých spolužáků se nepokoušel znalosti z oboru strojírenství a výpočetní techniky uplatňovat v praxi. Z jedné „strojařky“ se stala dokonce letuška. S ekonomickou částí to bylo lepší, nějaké vhodné místo v kanceláři se našlo vždycky a „vzdělání přece mám“.
Jen jeden spolužák, týraný psaním na stroji, vystudoval následně ČVUT a stal se tím vysněným Ing. Poté začal učit na stejném učilišti, kde jsme si my, nebozí „strojaři“ rozbíjeli nosy za něj.
Tak i tentokrát se vyhýbám čemukoliv, co by se byť jen lehce mohlo otřít o cokoliv technického a jdu pomáhat. Lidem. To mi jde a především jde o lidi, kteří to opravdu potřebují, abych zase nenaletěla a nezachraňovala něco, nebo někoho, kdo jen vysává všechny okolo, aniž by za to nabídl byť jen slušné chování.
Nemusím tedy oslňovat svým technickým vzděláním, při vší smůle své teoreticky technické „vzdělání“ nejsem schopná uplatnit ani ve vlastní domácnosti. Dodnes pořádně nevím, na kterou stranu se odemyká, vrklám klíčem v zámku tak dlouho, dokud to nejde na správnou stranu. Na nabití, nebo výměnu autobaterie, či výměnu těsnění kdekoliv potřebuji jediný nástroj, muže. Před ženami automechaničkami hluboce smekám.
To se zřejmě soudruzi sekli, z technických ignorantů ty chybějící techniky prostě nevyrobíš. Stejně, jako z propuštěných horníků nevyrobíš ajťáky. Jak vidno, ani z dějin se někdo nepoučí.
