Článek
V 80. letech minulého století jsem měla zájem o průvodcovskou činnost. Pokud by chtěl začátečník provázet turisty v cizině, musel se nejdříve osvědčit v naší republice. Já jsem dostala na starost Poláky. Trochu jsem tu řeč ovládala, takže jsem byla zcela klidná. To jsem ovšem netušila, že v zájezdu budou samí puberťáci, hlavně chlapci. Dorazili jsme na Pražský hrad, kde byla spousta lidí. Uvědomila jsem si, že od polských hranic neměli žádnou přestávku, tak jsem jim chtěla ulevit. Tenkrát byly všude záchody zdarma, i poblíž chrámu sv. Víta. A teď mi vypadlo polské slovo wychodek, což je česky záchod. Ale kluci si mezi sebou říkali jiné slovo, zřejmě stejného významu. Tak jsem ho velmi nahlas použila a před kostelem nastalo trapné ticho. Bylo mi divné, že se po mně otáčejí Poláci, kterých tam byly desítky z jiných zájezdů, a dost bledý učitel z mé skupiny se hned ptal, kde jsem to slovo slyšela. Došlo mně, že je zle. Řekla jsem mu, že u hochů z jeho třídy. Chtěl, abych mu je ukázala, že si to s nimi vypořádá. Samozřejmě jsem je neprozradila. Bylo to opravdu trapné, protože jsem věřící občany poslala u světoznámé katedrály, aby se šli vy*rat.
Asi po dvou letech jsem si na doškolování průvodců vyslechla odstrašující historku, jaká slova používá jedna značně sprostá průvodkyně při svém výkladu, a že takové chování je nepřípustné. Jak to bylo doopravdy, přednášející ovšem neřekl.
