Článek
Když jsem začala v roce 1955 v Praze studovat lékařskou fakultu, byli našimi spolužáky i cizinci z Koreje, Číny a Sýrie. Všichni uměli dobře česky, protože absolvovali roční kurz češtiny. Rádi jsme si s nimi povídali, neboť to byl tehdy jediný zdroj objektivních informací o daleké cizině. Tak například Korejky se divily, jak se od sebe rozeznáme, když všichni máme stejné a ošklivě velké nosy. Mladíka jménem Pak Jen Cho jsme si počeštili na Honza. Moc se mu to líbilo. Úzce se spřátelil s pražskou rodinou T. Dokonce se k nim z koleje přestěhoval. Byl jim velmi vděčný, že se ho ujali, měl pocit celé rodiny. Domů do Koreje se dostal až za 6 let po skončení studia. Moc se mu stýskalo po mámě. Sám tvrdil, že má maminky dvě, jednu v Koreji a druhou českou v Praze. Jim hradila studia korejská republika, a tak nemohli utrácet za cesty domů.
Dětské lékařství studovali i dva hoši ze Sýrie. Jméno jednoho si již nepamatuji, druhý byl Faruk Bukaj. Jeho táta byl v Damašku taxikářem a školu mu platil sám. Faruk byl velmi pohledný. Byl i ochotný nám vyprávět o životě ve své zemi, který vycházel z místních ekonomických podmínek. Vysvětlil nám i systém mnohoženství. Syřan mohl mít tehdy maximálně 3 ženy, ale musel být dostatečně bohatý, aby všem třem zaručil stejnou hmotnou úroveň. V této zemi neměly ženy žádné vzdělání, bylo jich mnohem více nežli mužů, a samy by práci nesehnaly. Tímto tak měly zabezpečený zdroj obživy. Ženy byly v tomto systému vychované, nic jiného nepoznaly, takže jim to vyhovovalo. Takto se žilo v Sýrii před 70 lety. Dnes to už v mnoha případech neplatí.
V našem městě pořádá každoročně Charita kulturní program, který zabezpečují cizinci žijící ve východních Čechách. Vždy se ptám účinkujících, zda neslyšeli o pediatrovi Farukovi z Damašku. Samozřejmě o něm nikdo neslyšel. Až letos se přihlásila paní, že ho znala. Bohužel, již zemřel, ale v Damašku žijí jeho vnuci, také dětští lékaři. Jen lituji, že pro válečné konflikty se nemůžeme nikdy setkat.
