Článek
Svoje předškolní a první školní roky jsem prožívala během 2. světové války na vesnici ve východních Čechách. Oba rodiče byli vysokoškolsky vzdělaní, což tenkrát v malé obci nebylo běžné. Naše rodina byla proto pod drobnohledem sousedů i vzdálenějších občanů. Hlavně moje matka měla neustálou starost, abych se chovala podle jejích představ. Nesměla jsem lítat s ostatními dětmi po náměstí, ani chytat v potoku malé ryby. Největší hrůza pro ni byla vidět mě jít někam bosa. Vyšla jsem z domu sice v botách, ale hned jsem je strčila pod mostek a dál pokračovala bez nich. To ovšem rychle někdo žaloval mámě, že jsem šla do školy bez bot, a bylo zle. Dítě doktora chodí jako ti nejchudší a dělá rodině ostudu. Žalobnice teatrálně volala: „Ach ta válka, ach ta válka!“ Toho jsem využila pro svou obranu a vysvětlovala rodičům, že to je jen proto, abych ušetřila podrážky bot. Nic to ovšem nepomohlo. Fyzické tresty u nás nebyly zavedeny a tak jsem musela vyslechnout, že při opakování prohřešků mne policajt odvede do polepšovny v Králíkách. Tehdy jsem ovšem nevěděla, že je to ústav jen pro chlapce, ani kde ty Králíky jsou.
Tak jsem se rozhodla, že tam půjdu raději sama a ne s policejním doprovodem. Vzala jsem si šátek, trochu chleba, hůl a podle vzoru pohádky Jak šel Honza do světa, uvázala raneček a vydala se do polepšovny. Byla jsem přesvědčena, že tam jim bude úplně jedno, když budu chodit bez bot. Vůbec mi nedošlo, že rodiče musejí být šílení strachem. Po té silnici jezdili vojáci Wehrmachtu a tak jsem šla raději na pokraji lesa. Naši se sousedy mě hledali a našli až u vedlejší vesnice. Doma jsem musela vše vysvětlovat a dostala kázání. Všechno jsem pochopila a už jsem to dále nezopakovala. Naštěstí tenkrát neexistoval OSPOD, tak se vše vyřídilo v klidu doma. Babička usoudila, že mám asi boty z toulavého telete. Zřejmě měla pravdu. V dospělosti jsem ráda cestovala udělala jsem si i zkoušky pro průvodce turistů.
