Článek
Marie G spisovatel
Přísaha
Na život jsem přišla ve Vissings', odkud pocházela má matka. Táta pocházel z malé vesničky na Chodsku.
Od mala toužil být lodní konstruktér-stavba lodí.
Jako malý kluk stavěl ze špejlí a ze zápalek lodě, podle obrázku, ale dokonale je udělal jiné, moc hezké. Rodiče moc radost neměli, byl vynikající žák, ale jeho touha byla pořád stejná.
Po skončení střední školy odjel studovat do Gdaňsk – Polsko, kde získal titul Ing.
Neměl zájem skončit jako námořník tak po ukončení odjel do Švédska.
Hledal práci v loděnicích. Měl moc ráda stavbu lodí z dřeva, ale časem získal znalosti ze stavby jak námořních lodí, plachetnic a motorových člunů.
Ve městě Vissings' byl dubový les přímo vhodné dřevo na výrobu lodí.
Měl volný víkend tak šel i s kamarádem kouknout les.
Večer v restauraci uviděl holku mou maminku, do které se na první pohled zamiloval.
Při tanci ji požádal o telefon.
Asi po roku seznámení si ji vzal.
Pak po určité době jsem přišla na svět já. Rodiče se pak přestěhovali do Stockholmu.
Maminka studovala umění a literaturu.
Žili jsme pak v Stockholme, kde jsem vystudovala střední školu. Po ukončení jsem se rozhodla studovat v Anglii – Oxford, historii, a dějiny států. Oxford mě zaujal svou historii, stavbou různých archeologických staveb.
Často jsme jezdili na dovolenou k tátovým rodičům. Učila jsem se jeho rodný jazyk, aby mě rozuměli jeho rodiče.
Po ukončení studia na Oxforde jsem měla nastoupit do podniku kde dělal táta. Moc mě to nelákalo, ale dokud jsi najdu něco dle mého studia souhlasila jsem.
Den před víkendem mi rodiče oznámili, že jdou na dva dny s lodí vyjet si na oceán.
Nejdřív jsem chtěla jít i já, ale když jsem viděla jejích tváře, pochopila jsem, že chtějí být sami.
Když jsem ráno poslouchala správy o počasí nebyli moc příznivé. Řekla jsem tátovi, že to nevypadá na pohodový výlet.
Jeho slova slyším dodnes. Naše loď zvládne i malou bouřku, když bude silnější zakotvíme a pohoda. Maminka se jen usmívala. Když se smála byla tak nádherná, její plavé vlasy, modré oči svítili štěstím. Potřebovali odpočinout si od práce.
Já jsem do alba vkládala fotky z Anglie. Moc ráda jsem fotila, úsměv lidí, dětí, přírodu ale nejvíc stavby z minulého století.
Čas mi utíkal ve vzpomínkami na období studia.
Nějak při vzpomínání jsem usnula.
Probudil mě zvonek, bylo pozdě večer. Ve dveřích stáli policajty.
Lekla jsem se…. Co se stalo?
…Bohužel máme špatnou správu, loď Vaších rodičů narazila na skály a bohužel nepodařilo se nám je zachránit…
Pamatuji si jen, když jsem se probrala v nemocnici.
Nechtěla jsem věřit, že by se rodiče nedokázali zachránit. Oba byli vynikající plavci.
Podle správy z policie člun vybuchl, tak neměli šanci prožít.
Ten den se stala se mě sirota.
Neměla jsem zájem žít z matky rodiči a rozhodla jsem se jít žít k tátovým rodičům.
Vše jsem prodala, nedokázala bych tam žít.
Tak můj život začal v krajině mého táty. Jeho matka byla už hodně starší a já jsem ráda byla s ní. Uměla nádherně vyprávět různé příběhy z jejího života.
Čas, kdy zůstala sama po smrti manžela.
Obdivovala jsem jí, uměla vyrábět různé mastičky od bolesti, čaje a sirupy z lesních plodů. Med dělala z pampelišek a moc mi chutnal.
Žila skromně a učila i mě vše co znala.
Lidi ji měli moc ráda, moc krát přijeli i v noci, když byl někdo nemocný.
Práci jsem si nehledala, byla jsem zabezpečená do konce žití. Určitou část jsem podle odborníků moc dobře investovala.
Přivydělávali jsme si z mastiček a z bylinek.
Naučila mě, kde vše roste knihy měla o všem.
Denně za ni jezdili na návštěvu kamarádky. To byl čas, kdy já jsem zajela do města na kafé a přikoupit co bylo potřeba.
Oblíbila jsem si malou kavárničku a personál poblíž náměstí.
Bábinka měla domek poblíž lesa na konci města.
Maminka mě naučila krát na dudy, které jsem kdysi koupila ve Skotsku na dovolené, večer pokaždé bábinka chtěla ať ji trochu zahraju.
Milovala jsem Skotskou královskou, něco vánoční písně.
Uměla jsem i na kytaru a klavír. Vedli mě k hudbě mé rodiče, za co jsem moc vděčná.
Někdy i sousede byli u vrat a poslouchali, když jsme byli s bábinku na verandě.
Nevím ani jak, jednoduše si mě zamilovala múza. Začala jsem psát básně, různé příběhy lidi, skládala písně, které jsem pak bábince zahrála.
Někdy jsem hrála na oslavách města, na koncertě, kde vystupovali lidi, co hráli na dudy, anebo na vánočním koncertu.
Po obědě k nám přijeli kamarádky jako každý den.
Tak jsem je uvítala udělala kafé a odjela jsem na nákup. Pokaždé se zdrželi 2-3 hodiny.
Vždy jsem se pak smála, že probrali celé město. Pro mě bylo nejhorší, že mluvili nářečově, tak jsem některé slova nerozuměla. Pak jsem prosila bábinku, překládat.
Když jsem ukončila nákup zajela jsem na kafé. Holky, co tam dělali mi hned uvolnili místo v malém prostoru pro kuřáky, nebo vevnitř se nesmělo kouřit. V prostoru pro kuřáky bylo docela příjemně, měli tam ohřívače na sloupech. I když byla docela kosa venku, zde bylo příjemné teplo
Sebou jsem vždy měla fotoaparát a zápisník, kde jsem si dělala poznámky, když mě múza navštívila.
Za malý okamžik vešla mladá žena na vozíku a požádala, zda si může sednout ke mně.
Souhlasila jsem. Ani nevím proč si vybrala místo u mého stolu.
Holky ji znali prosili, zda mi to nebude vadit.
…Ne … to je v pohodě.
Přinesli ji kafé, já požádala o čaj, nebo kafé jsem už neměla. Byla o něco mladší jako já, kolem 30 let. Měla krátké vlnité vlasy a hezké modré oči. V ten moment mi připomněla maminku.
Psala jsem si poznámky a najednou přijela jedna z holek, nebo přijeli Angličané a pořád něco chtějí. Rychle mluvili a holky moc nerozuměli.
Věděli o mě, že mluvím anglický tak mě požádali, zda jim nepomůžu.
Souhlasila jsem. Po krátkém rozhovoru jsem holkám řekla, že chtějí i jíst.
Vysvětlila jsem jím, že zde je kaváren, ale že poblíž je malé občerstvení, bagety, hamburgery a jídlo na které jsou zvykli.
Navrhla jsem jím, ať jeden z nich jde se mnou a nakoupí pro všechny. S radostí to přijali. Požádala jsem paní, co seděla u mého stolu, zda mi uhlídá zatím mé věci.
Souhlasila. Za krátkou dobu jsme se vrátili a Angličané se ptali, kde jsem se tak dobře naučila mluvit anglicky. Tak jsem jím vysvětlila, že jsem dlouho žila v Anglii a pocházím ze Švédska.
Pak jsem se omluvila a šla ke svému stolu. Poděkovala jsem se paní za hlídaní.
Pořád na mě koukala, cítila jsem její pohled.
Pak se mě zeptala, co to zapisuji do notesu. …jsou to poznámky, píšu básně, příběhy a skládám písničky. To jí hodně zajímalo. Já jsem se pak jí zeptala
co se jí stalo.
Smutným hlasem promluvila, to je na dlouhou dobu vyprávění a Vy určitě nemáte tolik času.
Dohodla jsem se s ní, že někdy až bude mít čas ráda si vyslyším její příběh života.
Souhlasila. Tak jsem ji poprosila o telefonní číslo a dala jí své.
Mě najdete každý den zde odpověděla.
Já jsem ji navrhla, zda by nebylo líp, že by přijela k nám.
Bude to příjemnější, akorát vevnitř se u nás nekouří. Já vždy jdu na verandu, nebo babičce škodí kouř.
Půjdu s Vámi zakouřit, vezmeme si kafé a nebude problém. Víte zaujali jste mě právě kouřením, nebo máte cigaretovou špičku, co zde jsem to neviděla.
Jo, nemám ráda, abych měla prsty od cigarety.
Pak jsem se zeptala na její jméno, doufám, že Vám to nebude vadit. Mé jméno je Agnes. Pak se představila i ona. Nevadí, budu moc ráda, já se jmenuji Kristína.
Pak jsem se rozloučila a poděkovala za hlídaní a za milé povídaní.
Když jsem přijela domů bábinka už byla sama…. Holka moje, kde jsi se toulala…
Když jsem uklidila nákup, řekla jsem jí, co jsem zažila a že jsem poznala jednu paní, tedy spíš mladou holku, něco málo mladší ode mě, že mi hodně připomněla mou maminku.
Byla jak mé maminky dvojče. Jediné, čím se odlišovala ,že byla na vozíku a měla krátké vlasy. Také jak jsem pomohla holkám v kavárně, které mě požádali o pomoc, nebo nerozuměli Anglickým turistům.
Usmála se a řekla… mám moc šikovnou vnučku, podobu máš po tátovi, moudrá a krásná jsi po mamince a šikovná po obou. Objala jsem jí.
Ted jste bábinka mé všechno.
Naučili jste mě spoustu věcí, které v životě budu potřebovat. Pak jsem jí řekla, že možná přijede k nám ta mladá holka a povypráví mi její příběh.
Souhlasila a možná najdeme i pomoc pro ni.
Po týdni se mi Kristína ozvala, že by mohla odpoledne přijet, jen co si zabezpečí odvoz, nebo to by na vozíku nezvládla.
Bylo kolem 1 hodiny odpoledne, když zastavil taxi před naším domem.
Byla to Kristína.
Nebyl problém jít do našeho domu nebo byl jen jeden schod a chodník byl vybetonovaný.
Vzala jsem jí do obýváku. Bábinka udělala zatím kafé a pro sebe čaj, kafé neměla moc ráda, ale jen jednu si dala víc ne. Upekla buchty, aby bylo ke kafé.
Kristine se náš barák líbil a také okolí.
Po chvíli nám rozpovídala svůj příběh.
Bylo mi 19 let, kdy se mi změnil život. Při ukončení střední stavební školy, za vyznamenání mi táta navrhl, že to oslavíme naším způsobem a večer uděláme oslavu rodinnou u dobré večeři.
Jeli jsme na skály, které jsme měli oba ráda, no maminka nebyla moc šťastná.
Těšila jsem se, nebo dlouho jsem nebyla s tátou na skalách.
Maminka před odchodem pořád říkala, mám nedobrou předtuchu nikam nejeďte.
Táta i já jsme se smáli, nebo jsme maminku znali, že když nechce, co se jí nelíbí a nemůže jet, pokaždé něco říká… nemám dobrý pocit buďte doma.
Ale táta řekl, ..maminko neboj za chvíli jsme doma, tak připrav vše na oslavu.
Vše probíhalo v pohodě, chybělo už jen kousek a byli bychom na vrcholu skály, když táta najednou ztratil koncentraci a padal dolu na co mě to stáhlo s ním.
Dopadla jsem na skály, co byli padlé dolů. Když jsem se probrala z ukrutné bolesti volala jsem na tátu, ale neozval se. Dostala jsem strach, ale štěstí bylo, že se mi nerozbil mobil. Volala jsem o pomoc. Máma zabezpečila policii i záchranku. Pak jsem upadla do bezvědomí a probrala jsem se až po operaci.
Můj stav byl dost špatný zlomená pánevní kost a kloub na pravé noze. Moc šancí mi nedávali. Pak mi máma oznámila, že táta to nedal. Při lezení na skálu dostal infarkt, proto jsme spadli. V ten moment se mi nechtělo žít.
Nemohla jsem ani na pohřeb, co mě ještě víc odebíralo sílu.
Jednou jsem se pokusila vytrhnout infuzi, abych odjela za tátou, jenže sousedka, co ležela vedle zvonila na sestřičku a ta mi hned nasadila novou infuzi a oznámila to lékaři.
Na druhý den přijela lékařka z psychiatrie a ptala se proč chci ukončit život. Má odpověď byla… chtěla jsem za tátou je to má vina, že jsem souhlasila s výstupem.
Ne…to není Vaše vina, selhalo mu srdce, bohužel v nepravou dobu…
Nevím, proč nebyl léčen, ale nejspíš to nechtěl dát vědět, musel to cítit.
To už nezjistíme.
Hodně dlouhou dobu jsem ležela v nemocnici. Spoustu operací sem měla. Za tu dobu mi ochablo tělo a podle lékařů budu ochrnutá. Necítila jsem si nohy.
Po sejmutí sádry se pokoušeli o rehabilitaci, ale měla jsem pořád velké bolesti. Po půl roku jsem se konečně dostala domů, ale máma mi to pořád vyhazovala na oči.
Čekali mě další operace a to kloub, nebo jsem ho měla dost špatným stavu…
Pánev mi dali do pořádku, ale podle lékařů nikdy nebudu moct mít děti a žití s mužem, nebo má pánev i když srostla, ale ne právě nejlíp.
To mě nevadilo, přála jsem si ať mohu chodit i když jen o berlích.
Studium na vysoké učení jsem zavrhla.
Po rozhovoru s mámou jsem chtěla, aby mi sehnala byt, kde budu sama nebo život s ní byl čím dál těžší.
Vybavila jsem si pak ošetřovatelku, do ústavu jsem nechtěla jít, pořád jsem věřila, že se to zlepší.
Připomínala jsem si rozhovor se sousedkou v nemocnici, byla to starší paní, co přišla o nohy, ale pořád měla chuť žít. Každý den mi říkala… holka víš kolik lidi nechodí a mají klidný život, možná si najdeš přítele nebo kamarádku, proto už nikdy nemysli na smrt.
Trvalo 5 let dřiny, ale naučila jsem se i na vozíku žít a pomáhat si se vším.
Měla jsem dost peněz, táta mě platil jak úrazovou, tak životní pojištění. Taky máma nedokázala žít v domě sama a odjela dělat do Německa jako ošetřovatelka. Prodala barák, a vyplatila mi určitou částku. Dala jsem předělat byt, který mi našla. Byl v přízemí a vchod byl udělaný i pro lidi na invalidním vozíku.
Tři krát za týden jsem měla rehabilitaci. Lázně mi moc nepomohli, lepší byla rehabilitace., ale pořád mám problémy díl stát, tak jsem víc na vozíku.
Přítele nechci, snad si jednou najdu kamarádku, co mi pomůže zvládat můj život.
Holky, co jsem znala na střední někdy přijedou na chvíli, každá má svou rodinu.
Hrozně moc mě bavilo malovat tak maluji, poslouchám hudbu, která mě dává sílu.
Naučila jsem se meditovat co mi hodně pomáhá.
Časem jsem pak pochopila, že nebyl ještě můj čas odchodu na věčnost.
Víra mi hodně pomáhá hlavně duševně.
Mě i babičce tekli slzy. Objala jsem jí a bábinka také.
Pak jsem ji řekla. Osud nám dal poznat se.
Kristinka řekla… Nějak mě to táhlo k Vám, proto jsem poprosila, zda můžu si přisednout.
Cítila jsem něco zvláštní a jak jste promluvila Váš hlas se dotkl mého srdce.
Z Vaších očí jsem četla dobro a pohodu.
Kristinko já to cítila, Váš pohled a jste podobná trochu mé mámě. Vaše modré oči, plavé vlnité vlasy, dobrá energie z Vás cítit.
Tak jsme pomalu stejně staré já o trochu víc, ale budu ráda, když si nebudeme vykat a kdy budete souhlasit s přátelstvím.
Mé jméno znáš a je mi 30 let, za měsíc 31 ha, stará bába za chvíli budu.
No Agnes mě je 27. Utíká to a budu moc ráda za přátelství.
Agnes někdy mi zase řekneš svůj příběh. Souhlasila jsem.
Čas utíkal, byl pozdní večer. Navečeřeli jsme se a Kristinka chtěla jít domů.
Ne, nikam dnes nepůjdeš děvče, máme volné místnosti, dnes přespíš u nás a zítra Tě odvezeme domů, rozhodla bábinka.
Nejdřív nechtěla, že musí si udělat hygienu, na co má přizpůsobenu koupelnu, ale pak souhlasila.
Kristinko, koukej jsme ženy a já Ti pomohu udělat hygienu zde. Odnesu Tě do koupelny, sedneš si na tuhle židli, na té také dělám hygienu mé bábince a bude pohoda.
Jsi jak panenka, tak nebude problém Tě odnést, ale teď si dáme ještě kafé a konečně jednu cigaretu. Bábinka jí řekla,…víš jak krásně umí hrát na dudy, poslechneme si jí a já si sednu kousek opodál, nemám ráda dým z cigarety.
Kristina se usmála, tak to si ráda i já poslechnu.
Vzala jsem teplou deku pro bábinku a jeli jsme na verandu.
Zahrála jsem jím Aleluja.
Bože Ti jsi skvělá Agnes, dudy mám ráda, je to tak příjemná hudba.
Pak jsme se odebrali do koupelny, pak jsem odnesla Kristinku do jejího pokoje.
Bylo vidět, že je hodně unavená.
Na dobrou noc jsem ji dala pusu na čelo a popřála dobrou noc. Řekla jsem jí, jestli budeš muset na toalety stačí prozvonit telefonem, já budu hned zde u Tebe. I bábinka už šla spát, tak jsem si šla dát ještě jednu cigaretu, udělala hygienu a zalehla jsem.
Chtěla jsem trochu psát, ale nějak i mě vzala únava.
Usnula jsem jak dlouho ne.
Ráno jsem byla svěží, prospala jsem celou noc.
S bábinkou jsme připravili jídlo a šla jsem probudit Kristinku. Zaklepala jsem a vešla do pokoje. Ještě spala.
Bože tak dobře jsem nespala dlouho. nepotřebovala jsem ani na toaletu.
To je dobře odvětila jsem. Teď ti pomohu obléct Tě a půjdeme se nasnídat. S chutí si zajedla. Pak jsme ještě chvíli povídali a objednali taxi. Šla jsem s ní, měla přijet rehabilitační pracovnice.
Slíbila jsem jí, že když bude chtít přijedu a vezmu je k nám.
Agnes, já pak zavolám, zařídím si pár věcí a ozvu se.
Rehabilitační pracovnice, co jezdila ke Kristine onemocněla, tak jí zastoupil mladý kluk. Ze začátku byl slušný, ale po pár dní měl ne právě hezká slova. Tak mladá a krásná a nebudeš znát sex s mužem, to je život o ničem. Možná bys to měla zkusit a také to nemusí být problém, když bude citlivý.
Jak jsem přijela domů řekla jsem… bábinko koupím auto i tak je nám za potřeby pro Tebe a pro Kristinku, když se rozhodne zase přijet k nám.
Měla jsem řidičák tak nebyl problém.
Pomáhala jsem dělat bábince mastičky a najednou zazvonil telefon. Volala Kristinka, bylo slyšet, že pláče. Hned jsem jela k ní.
Co se stalo kamarádko?
Pověděla mi, co jí říká rehabilitační pracovník a jak se hrozně špatně pak cítí. Okamžitě jsem zařídila ukončení rehabilitačního pracovníka.
V nemocnici jsem oznámila, že rehabilitaci, jakou potřebuje budeme dělat my.
Také jsem oznámila chování pracovníka.
Koupila jsem auto a dala přizpůsobit i pro Kristinku.
Často pak jezdila k nám. Každý den jsem ji vzala na procházku, nebo jak říkala vždy zajela jen do kavárny nikde jinam nešla.
Brávala jsem jí do parku, prošli jsme snad celé město. Bylo vidět na ni, jak ožila, často se usmívala a já jsem měla radost.
Také jsem ji denně dělala masáže nohou, mastičkou, co bábinka udělala. Její ztuhlé nohy po trochu ožívali. Nejhorší byli začátky kotníky a kolena hrozně pomalu se uvolňovali. . Věděla jsem, že to není na krátkou dobu, ale věřila jsem, že to zvládneme.
Vše chtělo čas a trpělivost. Kristinka se rozhodla, že zruší rehabilitační pracovnici, nebo víc věřila mě a bábince.
Primář na rehabilitačním souhlasil a jen jednou za měsíc jsme museli přijet na kontrolu.
Dva krát do týdne jsem ji dělala koupel s mořskou solí a zábaly s mastí co udělala bábinka.
Bylo vidět, že jí pomáhají.
Kotníky se uvolňovali, zkoušeli jsme pomaloučku dělat kroky bez berlí a chodítka.
Držela jsem ji pro jistotu, aby nespadla.
Byla tak šťastná, že dokázala udělat pár kroků.
Když jsme byli na kontrolu u ortopéda nám řekl, moc nezatěžujte pánev, nebylo by to dobré. Potřebuje berle, které bude mít už po celí život.
Pochopila jsem a slíbila jsem, že jen pomalu se budeme snažit oživit kolena a kotníky. Lehké cviky na klouby.
Pak se ptal, jaké přípravky máme na masáž.
Má odpověď byla jednoduchá… nic z lékárny jen to co si uděláme doma. Hned odpověděl… slyšel jsem o babičce…
Jo jen té máme na masáž a dost pomáhají. Pak řekl… budu Vás muset navštívit, moc mě to zajímá.
Budete vítaný u nás.
Když jsme přijeli domů bábinka najednou řekla… holky moje to co děláte není dobré, každý den Ty anebo Kristinka jezdíte sem tam. Hele koukejte, místa je zde hodně co kdyby se Kristinka nastěhovala k nám.
Koukli jsme se na sebe.
Bábinko to je fantastický nápad, zde je příroda, dobrý vzduch, tak co na to řekneš Kristinko?
Moc ráda bych byla, ale nebude Vám to vadit?
Jsem cizí člověk a invalida, to nemohu přijat.
Takhle nemluv Kristinko řekla jsem. Budeme mít víc času a nemusíme se nahánět, jsi jak naše, tak se rozhodni, já vše zařídím.
Pak jsme probírali, jak zabezpečit pokoj, aby měla vše, jak má být.
Tak holky žádné vymýšlení, jste jak sestry, bude s Tebou v ložnici, aby nemusela vyzvánět, když by potřebovala na toalety.
S chutí jsem se zasmála a Kristinka také. Teda babi to je dobrý nápad, když bude i ona souhlasit.
Zeptala jsem se Kristinky, nebude Ti vadit spát se mnou na jedním lůžku, je manželská. Mě ne, je hodně široká a nechrápu zasmála jsem se.
Agnes, já také nechrápu a moc se nepřevracím, spím na boku a co Ty?
To já jsem jak vrtule, přehazuji se.
Všechny jsme se smály.
Obě byli tak hezké, poprvé jsem viděla bábinku se tak s chutí smát.
Na to řekla … jste jak puberťačky, jste se našli jedna, jak druhá na blbosti máte smysl.
Bábinko, ale co jestli si najde Agnes přítele, pak bych nejspíš překážela.
Tak na tom nepřemýšlej, já nechci mužského. Takový, jak byl můj táta se nenarodil a mě stačí moje babička.
Promiň Agnes, Ty víš, že já mužského nebudu nikdy mít, nedovolí mi to mé zdraví, ale Ty jsi moc hezká holka a také šikulka, proto jsem to řekla.
Kristinko, víš ona mi to řekla, že žádného nechce, je zvyklá na jiný život a podle ní ani se jí muži nelíbí, má ráda svobodu, neomezování, řekla bábinka.
Dobře, když mě přijmete budu nejšťastnější člověk na světě, už nebudu cítit samotu a přemýšlet co se mnou bude dál. Jste obě tak fantastické.
Netrvalo ani týden, vše jsem převezla k nám. Kristinka byla zatím s bábinkou.
První společné spaní jsme kecali pomalu celou noc.
Bábinka a Kristinka byli doma dokud já se toulala lesem a sbírala bylinky, aby bylo dostatek na zimu.
Blížili se Vánoce a já přemýšlela co koupit Kristince a babičce. Babičce jsem koupila kožíšek a teplé botičky a pro Kristinku jsem dala udělat tabuli tak aby v klidu seděla a mohla malovat. Také jsem koupila prsten a řetízek dvě srdíčka.
Život utíkal a my jsme byli už jak skutečná rodina.
Jednoho večera asi po dvou letech, přišla řeč na můj život tak jsem řekla svůj příběh. Bábinka hrozně plakala, nebo ani na pohřeb nebyla svému jedinému synovi.
Pak jsem objala bábinku a řekla jsem.
To teď napravíme.
Zařídím cestu do Švédska a Anglie, abyste znali i můj rodný kraj.
Babičko, vezmeš trochu země, aby měl táta.
Má Švédská rodina už nežije, ale navštívíme hřbitov, kde jsou jejich těla a popel mých rodičů.
Kristinka ale měla strach, víš Agnes to bude stát hodně peněz?
Neměj strach, mám hodně peněz, mám uložené peníze z majetku, co jsem prodala po rodičích a jediná nedobrá vlastnost, kde minu trochu peněz je kouření. Naučila jsem se to po ztrátě rodičů.
Bábinka mě naučila žít skromně, tak žádné obavy. Vše jsem zařídila, nebudeme dlouho jet autem, budeme si dělat časté přestávky a spát budeme jen v hotelích, tři dny by bylo pro Tebe a bábinku dlouho. Takhle nám to bude trvat o jeden den déle, možná o dva dny.
Věřím, že to zvládneme.
Bábinka zařídila na tu dobu známou kamarádku a jejího manžela, aby byli a dohlídali na dům.
Pak už jen nastala chvíle odjezdu.
Vše jsem měla zabezpečené, cesta ubíhala v klidu. Bábinka byla tak šťastná, vše obdivovala, hlavně pak nevěděla, jak se dostaneme přes oceán do Anglie. Když jsem jí vysvětlila že půjdeme podmořským tunelem, trochu se bála.
Když jsme pak byli už v Anglii celou cestu do Oxfordu jiné nebylo, dobře že se to nepotopilo. Smála jsem se a řekla jsem…doma ti vše vysvětlím.
Oxforde jsme zůstali dva dny, aby si oddechli a užili si krásu.
Pak jsme na den byli v Londýne.
Největší zážitek pro obě byla cesta lodí do Švédska. Jeli jsme velkou výletní lodí. Obě vše obdivovali. Kristinka si dělala zápisky a vše fotila, abychom měli památku, když se dožijeme stáří. Smála jsem se.
Když jsme přijeli do Švédska cesta nám trvala pár hodin do mého rodného města.
Nejhorší byl čas na hřbitově.
Bála jsem se o bábinku, pořád plakala. Pozdě večer jsme přijeli do Stockholmu a ubytovali jsme se v apartmánu na noc, al kontrolovala jsem, zda je bábinka v pohodě. Dala jsem jí na uklidnění prášek.
Pak nad ránem jsem usnula. Byl pomalu oběd, když jsem se probudila, obě seděli u mé posteli.
Šli jsme pak na oběd. Jen jsem je trochu svozila, že mě neprobudili dřív. Odpoledne jsem jím ukázala místo kde táta dělal. Obdivovali muzeum lodí a město. Zůstali jsme ve Stockholmu dva dny.
Pak nás čekala cesta lodí do Anglie. Domů jsme se nenaháněli. Dva dny jsme zůstali ve Francii, jen chvíli jsme zůstali v Belgii. V Německu jsme přenocovali a také jsme zůstali dva dny. Bábinka se už těšila domů.
Já taky. Měla jsem radost, že auto zvládlo cestu bez nejmenšího problému.
Těšila jsem se, že konečně si dopřeju pohodlný spánek.
Když jsme přijeli domů, jeli jsme na kontrolu do nemocnice, dala jsem vyšetřit i bábinku, abych měla klid v duši. Vše bylo v pořádku.
Některým lidem jsme chyběli, nejvíc naše mastičky a čajíky.
Bábinka a Kristinka týden probírali co vše zažili, co se jím nejvíc líbilo. No a bábinky kamarádky jsme měli každý den u nás. Zvědavé byli na vše. Kristinka jím ukázala fotky ze všech států a nejvíc jsem se smála, když bábinka jim říkala, jak jsme jeli pod mořem.
Nechtěli věřit, že se dá cestovat pod mořem.
Konečně pochopili, až když uviděli video. Ale hlavně, pořád říkali to stálo hrozně moc peněz a bábinka hrdě… to vše zaplatila má vnučka…
Moc jsem byla nazlobená, když říkala… teď už můžu zemřít, byla jsem na hřbitově a dala jsem na hrobku trochu naší země mému synovi.
Tohle už nechci slyšet bábinko, žádné umírání nebude, mám jen Vás, už mi to nedělejte prosím. Pak pláčete a mě bolí u srdce.
Léto bylo nádherné, ale těšila jsem se na Vánoce, na sníh a klid. Jen mě dost bolelo, že nemohla si užít sníh Kristinka.
Bylinek jsem nasbírala hodně tak jsme měli klid. Bábinka a Kristinka napekli cukroví, že jsme měli i na Nový rok.
Zdravotní stav Kristinky se zlepšoval pomalu každý den. Na kontrole v nemocnici ani nechtěli věřit, že se jí tak vše zlepšilo. Jediné, co musela nosit byl pás a berle. Jinak vše bylo v pořádku.
Každý rok jsme jezdili k moři, chtěla jsem, aby obě zažili krásu života.
Čas utíkal a bábinka nám čím dál byla slabší.
Snažila jsem se, aby co nejmíň dělala.
Naučila nás obě dělat všechny mastičky a vše kolem lesních plodu, abychom měli dostatek všeho.
Každý rok jsme koupili prase, bylo dost masa, hlavně sádla, z kterého dělala mastičky.
Z Kristinkou jsme byli nerozlučná dvojice. Věděla číst i z mých očí.
Měla jsem ji čím dál víc ráda, ale nikdy naše společné žití nebylo o hádce nebo o hněvu. Poprvé když mě políbila z vděčnosti jsem měla zvláštní pocit.
Bylo to o Vánocích, když bábinka řekla… holky já slyšela, že některé holky žijí společně jako partnerky a co vy dvě, necítíte objat se?
Já tomu nerozumím, jste mladé máte pomalu 40 let a bez lásky žijete.
Nemyslím s mužem ale vy dvě společně.
Obě jsme byli rudé i za ušima.
Teda bábi! Co tě to napadlo, vždyť víš, že obě něco takové neznáme i když se mi Kristinka líbí, ale je má kamarádka, je jako sestra a nejvzácnější člověk!
Ano přísahala jsem, že ji nikdy neopustím do konce svého žití. A ona taky tak.
Slova bábinky mi dlouho ležela v hlavě.
Na konci roku, koukali jsme silvestrovskou estrádu a bábinka šla spát, aby mohla jít na Novoroční mši, najednou, když na hodinách bila půl noc, mě obejmula a políbila na rty.
Zaskočilo mě to, ale líbilo se mi to, tak jsem ji také políbila. Naše rty se spojili na delší dobu. Pak mi řekla, musela jsem, nějak mě slova bábinky přinutila, konečně Tě políbit.
Když jsme šli spát objala mě a přitulila se ke mne.
Vůbec mi to nevadilo, cítila jsem pomalu i její tep. Najednou řekla … Agnes cítím Tvé srdce, vůně Tvého těla, asi jsem poprvé vzrušená, je to nádherný pocit. Něco se s mim tělem děje, obejmi mě prosím.
Objala jsem ji silně a řekla jsem…jsem na tom stejně, cítím v podbřišku zvláštní chvění. Když jsem se s rukou dotkla jejího těla, hladila a líbala dost hlasitě řekla… mám Tě moc ráda… Nebyli jsme tak hloupé, abychom nevěděli, že poprvé jsme zažili orgasmus. Ten večer jsem jí řekla,…Kristinko nech si narůst vlasy, mě se hrozné líbí holky, co mají dlouhé vlasy a Ty budeš, jak má maminka, dlouhovlasí andílek, co se mnou bude sdílet celí můj život a o kterého se co nejlíp postarám. Ona také měla dlouhé plavé vlasy a taky kudrnaté jako Ty. Pak v objetí jsme usnuli.
Ráno jsme přivítali polibkem.
Když přijela bábinka z mši, prvé, co řekla, dnes jste nějak veselé, byl dobrý program?
Jo babičko dalo se to koukat. Ale nebylo to tak perfektní jak předtím.
Po obědě jsem zahrála nejdřív na kytaře a pak na dudy.
Kristinka udělala kafé i pro bábinku. Není tak pozdě dáte si s námi kafíčko Novoroční.
Neodmítla, ale pak jak jsme kouřili řekla, jste dnes šťastné, to se mi moc líbí.
Mám Vás obě moc ráda.
Babičko vždyť my obě Tebe taky tak, jsi takové pohlazení duše a když se usměješ jsi jak slunce hezká i když máš spoustu let.
Na oslavu jejích 95 let jsme pozvali kamarádky co měla, zůstalo jen pár.
Dožila se krásného věku i když prožila spoustu bolestí, byla moc mladá, když se vdala, v tom čase to tak bylo, že holky neměli ani 18 a už byli vdané.
Krátko po oslavě nám navždy její duše odešla, za svým synem a manželem.
My dvě jsme žili stejně jak když byla s námi.
Svou přísahu jsme obě dodrželi, zůstali jsme navždy spolu.
