Článek
Byl den ne právě nejlepší, déšť i když jemný. Nějak nálada pod bod mrazu.
Přemýšlela jsem co dělat. Pustila jsem si hudbu, kterou mám moc ráda.
V tom zazvonil telefon.
Máte připravené léky, můžete si je vyzvednout.
Převlékla jsem se a rozhodla jsem se jít pěšky, mám ráda déšť, nebo myje a čistí naší duši.
Po krátké chvíli vykouklo sluníčko.
I když už tak nehřeje, ale vyloudí úsměv na tváři lidí.
Vyzvedla jsem léky, co jsem musela brát po úrazu. Před tím jsem si všimla postarší ženu, jak sedí na lavičce kousek od lékárny. Když jsem šla kolem ní všimla jsem si, že je uplakaná, oči si utírala kapesníkem. Přemýšlela jsem, zda se jí něco nestalo, tak jsem se vrátila k ní.
Prosím, stalo se Vám něco?
Když dovolíte sednu si k Vám a jestli se dá pomohu.
Její odpověď mně zasáhla jak bodnutí do srdce.
..Víte paní chybí mi peníze na léky. Mám malí důchod, i když žiju skromně nějak mi to nevyšlo. Léky zdražili.
Chytla jsem jí za ruku a řekla jsem. Pojedete se mnou a vyzvedneme léky.
Opět plakala. … to nemohu od Vás přijat, jsou dost drahé.
Nic si nedělejte babičko, nejsem milionářka, ale nedá mi abych nepomohla.
Vzala jsem jí pod paží.
Vybrala jsem vše, co potřebovala.
Když jsme odešli zeptala jsem se jí… Jedli jste dnes něco ?..
..Jo měla jsem ještě kousek bábovky s čajíkem.
Pak jsem jí řekla… teď pojedete se mnou… Nebojte se, zajedeme do restaurace, nejíte se a pak něco koupíme, aby. jste měla co jíst.
Zašli jsme do blízké restauraci.
..Vyberte si, co byste nejraději jedla…
Mladá paní já na to nevidím, musíte mi to přečíst Vy…
Babičko, nejsem mladá paní, jsem důchodkyně, ale mám dostatečný důchod…
Když jsem četla, najednou mi řekla, ..Bože už dávno jsem nejedla držkovou polívku, jsou moc drahé…
Tak jsem objednala polívku a pohladila jsem ji po vlasech.
.. Nechte si chutnat babičko…
Zašla jsem za číšníkem a poprosila… Prosím zeptejte se kuchaře, zda má pohár, co by mi tam dal dvě, porce polívky pro tu babičku domů…
S ochotou odešel.
Za chvíli přišel i kuchař s číšníkem, nesli pohár plný polívky, navíc v krabici další jídlo.
Objala jsem ho a děkovala.
Zabalil smažený květák a brambory.
Tak babičko pochutnejte si, to je dar ode mě.
I mně vytekli slzy, že jsou ještě dobrý lidi.
Když dojedla, zavolala jsem taxi. Chtěla jsem zaplatit, ale číšník odmítl. ..To je ode mě pro babičku…
Objala jsem ho .. .. Jste laskavý mladý muži, Bůh ať Vám to oplatí zdravím…
Když řekla, kde bydlí, zeptala jsem se, zda je poblíž nějaký obchod.
Pak jsem zjistila, že bydlí kousek ode mne.
Neznala jsem dobře město, nebo jsem přijela zde bydlet před nedávnem.
V obchodě jsem nakoupila vše, co potřebovala, navíc ještě jemný salám, aby si pochutnala. Plakala. ..Bože drahý, cizí lidi mi pomáhají a mé děti zapomněli, že mají maminku.
Když jsem přijela k ní, pomáhala mi uklidit jídlo a vše co jsme nakoupili.
Umyla jsem ji ledničku, měla ji dlouho vypnutou.
Mezi tím udělala čaj.
Byl bylinkový a moc mi chutnal.
Před tím jsem se ptala, zda nechci kafé, co jsem koupila. ..Ne babičko, doma si pak dám kafé a tohle je pro Vás.
Pak jsem se jí zeptala na děti.
..Ano mám syna, žije ve světě, ale nevzpomenu si, jak se ta krajina jmenuje. Je to už dávno co mi napsal, kde je.
Pak se rozpovídala. … Měla jsem s manželem 3 děti. Dva syny a dceru. Nejmladší syn byl od narození hodně nemocný, tak jsem nemohla do práce.
Manžel se snažil uživit nás, žili jsme skromně, nebo léky pro synka byli moc drahé.
Byl to dobrý manžel.
Dělal na JZD jako opravář a když měl volno chodil pomáhat na stavby, aby vydělal na léky a na jídlo.
Já jsem se naučila šít, aby děti měli něco nové na sebe.
Měli jsme pár slepic a také jedno prasátko jsme si vychovali. Starala jsem se o syna a o zahrádku kde jsem vypěstovala něco málo pro žití.
Jenže syn a dcera pořád nebyli spokojený. Chtěli žít, jak jejích kamarádi, děti, co jejích rodiče měli dostatek všeho.
V té době se málo vydělalo, tak jsme se snažili, aby měli co jíst a vše co potřebovali do školy.
Na Vánoce byli dárky jedině oblečení, žádné vymoženosti nám nevycházeli, proto syn a dcera velkou radost neměli. Po čase manžel byl slabý, pořád byl nemocní.
Když děti vyrostli odjeli. Jejích slova slyším dodnes .. Žijeme jak žebráci, rozhodli jsme se jít dělat do ciziny. Budeme Vám pomáhat.
Nikdy se to nestalo. Dcera odjela s přítelem nebo co jí byl to nevím, jen že jde do Ameriky.
Nejstarší syn odjel někde kde se moc vydělává. Vím jen to, že dělá na lodi.
Syn přijel, když zemřel manžel, měl něco s plícemi.
Zakrátko podlehl nemoci také nejmladší syn.
Dcera nikdy nepřijela, tak nevím o ní nic.
Syn prodal barák a vybavil mi tenhle byt. Nechal mi pár korun, to bylo vše.
Od té doby nic o nich nevím.
Ze začátku poslal syn pohlednici, ale už dlouhá léta nepíše jen v poslední pohlednici
napsal, že se oženil.
Tak to je vše, už aby mě bůh povolal k sobě. Bolí to, vzpomínky jsou zlé…
Slzy mi tekli a nechápala jsem, jak může dítě zapomenout na maminku, která mu dala život a obětovala se pro ně.
Neumím si to ani představit, nebo mám dcerku co denně zavolá nebo napíše i když má těžkou práci. I její manžel je laskavy člověk, přijedou jen co mají trochu času.
Chtěli by, abych bydlela spolu v jejích domě, ale já mám ráda samotu, přírodu a hudbu.
Všechen svůj čas věnuji psaním a hudbě.
Zeptala jsem se babičky, zda má uchovaný nějaký pozdrav nebo dopis
Mám, ale to je už dávno, musím kouknout.
Z krabici pod posteli vytáhla krabici, kde měla fotky a dopis od syna.
Koukala jsem, ale skutečně od dcery neměla ani pohlednici.
Co to je za dceru, jaká to bude matka?
Pak jsem našla pohlednici, byla z Norska.
Tak tam žil její nepodařený syn, co zapomněl na matku.
Ptám se sama sebe, jak dokážou tyhle lidi žít?
Babičko jé bydlím kousek od Vás, tak přijedu, jak budu mít trochu čas.
Pak jsem se rozloučila. Mé slova byli… dávejte si na sebe pozor…
Při odchodu jsem zazvonila u sousedů. Požádala jsem je, aby někdy koukli na babičku a kdyby něco dala jsem jím číslo na mobil ať mi zavolají.
Byli překvapený, když jsem řekla, že není má rodina, ale člověk, který potřebuje pomoc a trochu lásky.
Po cestě domů mi bylo moc smutně, bolelo to, že se najdou děti, co nemají cit pro svou matku.
Ze smutku mě pomohl mobil, který zvonil. Volala dcerka a měla strach proč nezvedám telefon.
Tak jsem jí řekla, jednou Ti to řeknu.
Její slova jsou pokaždé pohlazení po duši .. Maminko jsi v pořádku?
Mám štěstí a děkuji Bohu za to.
Tenhle příběh je pravdiví o ženě, co prožila tolik bolesti a její děti na ní zapomněli.
Proto nikdy nezapomínejte na rodiče, když nebudou pak pochopíte.
Život, jak se říká karma Vám to vrátí.
