Článek
V doslovném překladu zní:
Já, měšťan, chci navštívit přítele na venkově,
a tak si zamluvím místo v kočáře „Dá-li Bůh“.
Netrpělivý kočí nás vyzývá, abychom se připravili,
a dlouho před východem slunce nasedá ke své každodenní práci.
Sotva probuzený, ještě jako ve snu vstávám,
vstupuji do kočáru a s údivem otevírám oči
nad dvěma starými ženami Falstaffovy velikosti.
Nemám na vybranou, a tak jsem mezi nimi,
z obou stran tísněn lokty a odsouzen se pařit.
Chůva, dítě, voják nadutý pýchou
a tlustý hostinský zaplňují protější stranu.
Sotva se rozední, už hrbolatá cesta
hází pestrým nákladem z jedné strany na druhou.
Jeden blázen kašle, druhý hubuje a zírá,
hostinský chrápe, dítě zvrací a voják kleje.
Jestli toto jsou pohodlí kočárů „Dá-li Bůh“,
díky nebesům, že mě mé nohy ještě unesou.
Označení „Dá-li Bůh“ bylo posměšnou přezdívkou dostavníků. Britští dopravci totiž v inzerátech a jízdních řádech někdy uváděli například, že vůz „dorazí do Oxfordu večer, dá-li Bůh“. Tím dávali najevo, že plánovaný příjezd závisí na počasí, stavu silnic, kondici koní nebo případné poruše vozu. Z obratu God permitting pak vzniklo označení God-permit pro dostavník, u něhož nebylo úplně jisté, zda dorazí podle plánu.
Báseň s nadsázkou shrnuje většinu problémů tehdejšího cestování: časný odjezd, přeplněný vůz, prudké otřesy, hluk, zápach a nevolnost. Cestování dostavníkem mezi druhou polovinou 17. a počátkem 19. století bylo stále dostupnější, ale pohodlné rozhodně nebylo. Cestující museli několik hodin nebo i dní snášet nepředvídatelné tempo vozu, stísněný prostor a často přítomnost cizích lidí.
Cesta na několik dní
Počet pravidelných kočárových spojů v Anglii a Walesu od druhé poloviny 17. století výrazně rostl. Přispívalo k tomu zlepšování silnic, zavádění placených cest, pravidelnější jízdní řády i technický vývoj kočárů. Cestování však zůstávalo pomalé. Před rokem 1750 dosahovaly veřejné kočáry vyjíždějící z Londýna průměrné rychlosti nižší než čtyři míle za hodinu, tedy zhruba šest kilometrů za hodinu. Cesta z Londýna do Oxfordu mohla trvat dva dny. Do Yorku, Exeteru, Nottinghamu nebo Coventry se cestovalo čtyři až šest dní. Délku cesty ovlivňovalo počasí, stav silnic, výměna koní, opravy i zastávky v hostincích. Jízda se často přerušovala. Bylo nutné měnit koně, opravovat vůz nebo čekat, až bude silnice znovu průjezdná. Za deště se měnily v bahno, za špatného počasí mohly být některé úseky velmi nebezpečné nebo zcela neprůjezdné.
Pohyb kočáru nebyl plynulý. Vůz se nakláněl, poskakoval a prudce narážel do výmolů. Cestující se museli zapírat nohama, napínat svaly a držet se řemenů nebo částí interiéru, aby nespadli ze sedadla. Při silných otřesech do sebe lidé naráželi, padali na své sousedy nebo si otloukali hlavu, ramena a lokty o stěny vozu. Někteří si po cestě stěžovali na bolest celého těla. Cestující nevěděl, kdy přijde další náraz, propadnutí kola do výmolu nebo prudké naklonění. Právě nepředvídatelnost pohybu zvyšovala fyzickou náročnost jízdy.
Pro starší, nemocné nebo tělesně postižené osoby mohla být cesta obzvlášť obtížná. Otřesy zhoršovaly bolesti zad, dnu, potíže s močovými cestami i další chronická onemocnění. Básník Alexander Pope, který trpěl deformací páteře a dlouhodobými bolestmi, se obával, že by mu jízda mohla vážně uškodit. Jeden z jeho přátel mu napsal, že by se pro něho kočár mohl stát pohřebním vozem.
Dostavník jako společenský prostor
Veřejné kočáry přepravovaly několik cestujících v poměrně malém prostoru. Lidé seděli těsně vedle sebe a během dlouhé cesty často nemohli změnit polohu. Filozof John Locke si už v roce 1656 během třídenní jízdy se šesti spolucestujícími stěžoval na „tisíc zmáčknutí“. Samuel Pepys si do deníku zapsal bolest způsobenou tím, jak byl v kočáře stlačen. Cestující museli celé hodiny snášet cizí hovory, pachy, návyky i případnou nevolnost. Pro ženy měla jízda ještě další rozměr. Uzavřený prostor je přiváděl do těsného kontaktu s cizími muži, což vyvolávalo otázky bezpečnosti a společenské vhodnosti.
Veřejný kočár přiváděl do bezprostřední blízkosti lidi z různých společenských vrstev. Vedle sebe mohli sedět obchodník, voják, služka, úředník nebo honák dobytka. Předsudky však nezmizely. Vzdělanější a majetnější cestující si v dopisech často stěžovali na hlučnost, způsob mluvy nebo návyky lidí z nižších vrstev. Filozof Jeremy Bentham například popisoval cestu ve společnosti mužů, kteří kouřili, šňupali nebo žvýkali tabák. Vadil mu zápach, neustálé odkašlávání i zbytky tabáku v interiéru. Literární kritik John Gibson Lockhart si jednou spletl dostavník s jídelním vozem a téměř se udusil sendvičem.
V létě se uzavřený vůz rychle přehříval. V zimě v něm naopak mohl být chlad a průvan. Otevření okna sice přineslo čerstvý vzduch, současně však dovnitř pronikal prach, déšť nebo studený vítr. Podle tehdejší medicíny mohl vydýchaný vzduch způsobovat mdloby, horečky a další zdravotní problémy. Cestovní příručky proto doporučovaly sedět u okna a pravidelně větrat. Někteří lidé si s sebou brali navoněné kapesníky.
Lékaři se ale neshodovali na tom, zda jízda kočárem zdraví škodí, nebo mu naopak prospívá. Podle některých představovala určitý druh pasivního cvičení. Člověk sice seděl, ale jeho svaly musely neustále vyrovnávat pohyb vozidla. Mírné natřásání mělo podporovat činnost organismu a zabraňovat hromadění škodlivých tělesných šťáv. Jízda byla někdy doporučována lidem s dnou, žloutenkou, dýchacími potížemi nebo močovými a žlučovými kameny. Otřesy údajně mohly kameny uvolnit a usnadnit jejich vyloučení.
Někteří lékaři také tvrdili, že pravidelný pohyb podporuje spánek. Čím rychleji kočár jel, tím snáze měl podle nich cestující usnout. Jiní naopak upozorňovali, že prudké nárazy mohou způsobovat bolest, vyčerpání nebo zhoršení již existujících potíží. Účinek závisel na zdravotním stavu člověka, kvalitě silnice i konstrukci kočáru.
Jedním z nejvýraznějších problémů byla cestovní nevolnost. Kolem roku 1700 se v angličtině začal používat výraz coach-sick, tedy nevolný z jízdy kočárem. Lidé věděli, že pohyb může vyvolat závrať a zvracení, ale nedokázali se shodnout na příčině. Některá dobová pozorování odpovídají i dnešním zkušenostem. Cestující si všímali, že nevolnost může být silnější při sezení zády ke směru jízdy. Lékaři také předpokládali, že si tělo na nový druh pohybu může postupně zvyknout. Přírodovědec Gilbert White v roce 1769 odmítl dlouhou cestu do Walesu, protože podle vlastních slov trpěl tak silnou kočárovou nevolností, že by byl téměř mrtvý ještě před příjezdem do Chesteru.
Otřesy byly natolik častým problémem, že se je výrobci kočárů snažili omezovat technickými úpravami. Experimentovali s pružinami, lehčími konstrukcemi a různými způsoby zavěšení kabiny. Dopravci v reklamách zdůrazňovali, že jejich vozy jsou pohodlné a vybavené moderními ocelovými pružinami. Uvnitř se používaly řemeny, kterých se cestující mohli držet. Dobové satirické obrázky zachycovaly pasažéry, kteří při otřesech padají ze sedadel, srážejí se hlavami nebo ztrácejí paruky. Jiné ilustrace ukazovaly, jak správně sedět, zapřít se a udržet rovnováhu.
Zdroje:
Alun Withey, Jolted, Stewed, and Jumbled: Motion, Discomfort, and the Body in English Coach Travel, c. 1660–1820, Social History of Medicine, 2026;, hkag034, https://doi.org/10.1093/shm/hkag034; https://moultonmuseum.org/articles/stagecoach/; https://brewminate.com/stagecoach-travel-history/
