Článek
Panonie, oblast na západě dnešního Maďarska, byla pro Řím důležitá pohraniční provincie. Ležela na okraji říše, ale nebyla žádnou zapomenutou periferií. Přes její města, pevnosti, cesty a obchodní kontakty proudili vojáci, úředníci, obchodníci i celé rodiny.
Právě proto je tato oblast pro historiky tak zajímavá. Když se římská politická moc začala v západní části Evropy rozpadat, muselo se tu něco stát. Ale co přesně? Přišli noví lidé a nahradili původní obyvatelstvo? Zůstali místní na místě a jen přijali nové elity? Nebo se oba procesy odehrávaly zároveň?
Na podobné otázky se dlouho odpovídalo hlavně pomocí archeologie a písemných pramenů. Jenže písemných zpráv z tohoto období není mnoho a často je psali lidé, kteří stáli mimo samotné komunity, o nichž mluvili. Nová studie přidává další typ důkazu: starověkou DNA. Vědci analyzovali genetická data stovek lidí pohřbených na římských i postřímských pohřebištích v Malé uherské nížině. Samotná DNA ale nestačí. Není to magický klíč, který za historika vyřeší minulost. Proto ji výzkumníci spojili s archeologickými nálezy a izotopovou analýzou, která může napovědět něco o původu, mobilitě a způsobu života jednotlivců.
Výsledek je pozoruhodný. V římském období měla místní populace převážně jižně evropský genetický profil. To odpovídá začlenění Panonie do římského světa. Zároveň se ale objevují i stopy širší rozmanitosti: vazby, které připomínají, že římská říše nebyla uzavřený národní stát, ale obrovský propojený prostor sahající od Británie přes Středomoří až k Blízkému východu a severní Africe.
Po ústupu římské moci se situace změnila. V postřímských hrobech přibývá severoevropského původu. To dobře zapadá do historických zpráv o Langobardech, germánské skupině, která se v 6. století pohybovala v oblasti středního Dunaje a později odešla do Itálie. Právě tam založila království, které dalo jméno Lombardii.
Tady by bylo snadné sklouznout ke starému příběhu: přišli Langobardi, ovládli kraj a nahradili římské obyvatelstvo. Jenže data ukazují něco jemnějšího. Spíše vidíme dlouhodobý pohyb lidí, rodin a příbuzenských sítí. Někteří přicházeli ze severu, jiní v krajině zůstávali, další se s nově příchozími propojovali.
Důležitý je i způsob, jakým byly tyto komunity uspořádány. Studie naznačuje, že některá pohřebiště odrážejí silné příbuzenské vazby a výraznou společenskou hierarchii. Jinými slovy: nešlo jen o skupiny lidí, které se náhodně usadily v opuštěné provincii. Vznikala nová mocenská struktura. Elity se opíraly o rodové vazby, prestiž, zbraně, předměty a patrně i o kontrolu nad krajinou a lidmi.
To je pro naše chápání raného středověku zásadní. Pád Říma se často líčí jako zlom mezi civilizací a temnotou. Jenže podobné nálezy ukazují, že mezi antikou a středověkem nebyla ostrá čára. Něco skončilo: římská administrativa, vojenské zajištění hranic, daňový systém a část městského života. Něco ale pokračovalo: osídlení krajiny, místní vztahy, obchodní zvyklosti, rodinné strategie a vzpomínka na římský svět.
Zároveň vznikalo něco nového. Panonie už nebyla ani čistě římská, ani jednoduše „barbarská“. Byla to laboratoř proměny. Staré imperiální struktury se rozpadaly, ale lidé nezmizeli. Přeskupili se. Uzavírali nové svazky, přizpůsobovali se novým vládcům, měnili pohřební zvyky a tvořili společnosti, které už nepatřily antice, ale ještě nebyly středověkem v pozdějším smyslu.
Zdroje: https://www.eurekalert.org/news-releases/1131905; https://www.science.org/doi/10.1126/science.aec2634
