Článek
Moderní medicína pro to má přesný slovník: UV záření, SPF, fotostárnutí, poškození kolagenu. Samotné pozorování, že slunce mění vzhled kůže, je ale mnohem starší než dnešní krémy s ochranným faktorem.
Ultrafialové záření bylo objeveno už roku 1801, ale jeho vliv na kůži se tehdy ještě nepopisoval dnešním medicínským jazykem. Přesto dobové příručky krásy, zdraví a společenského chování opakovaně radily nevystavovat obličej prudkému slunci. Důvod byl formulován poměrně podobně: mluvilo se o pihách, opálení, zarudnutí, hrubší pleti nebo ztrátě svěžesti. Před érou SPF neexistovala ochrana proti slunci jako kosmetický produkt v dnešním smyslu. Existovala ale ochrana mechanická: klobouk, závoj, slunečník, rukavice, dlouhé rukávy, punčochy a především stín.
Dobře je to vidět v příručce The Mirror of the Graces, která vyšla v Londýně roku 1811. Autorka doporučuje každodenní pohyb na čerstvém vzduchu, ale zároveň varuje před nevhodnou denní dobou. Letní poledne popisuje jako chvíli, kdy sluneční paprsky mohou „scorch the skin“, tedy pálit kůži. Pokud se procházka protáhne, má se žena uchýlit do stínu lesa nebo aleje, kde najde ochranu před „the too intense heat of the sun“, tedy příliš silným žárem slunce.
Nejvýraznější je formulace, že „the unrepelled blaze of a summer noon“ patří mezi „enemies of health and beauty“. Nezmírněný žár letního poledne je tedy označen za nepřítele zdraví a krásy. Není to dermatologie v moderním smyslu, ale je to jasné pozorování, že slunce a počasí se propisují do vzhledu pleti.
Ještě konkrétnější je příručka The Duties of a Lady’s Maid z roku 1825. V kapitole o kosmetice a péči o pleť stojí věta: „The sun produces red spots.“ Text tím vysvětluje vznik pih, které se podle něj objevují hlavně na částech kůže vystavených slunci. Doporučená prevence je jednoduchá: nechodit ven s nezakrytým obličejem. Většině žen má podle příručky stačit „a veil alone, or a straw hat“, tedy závoj nebo slaměný klobouk.
Světlá pleť měla v evropské kultuře dlouho také sociální význam. Nešlo jen o krásu, ale i o životní styl. Žena, která nemusela pracovat venku na poli nebo trávit celý den na slunci, si snáze udržela světlou pleť. Klobouk, rukavice nebo slunečník tak nebyly jen ozdobou. Byly i viditelným znakem určitého postavení a zároveň praktickou ochranou před sluncem, větrem a prachem.
Do širší historie ideálu bledé pleti patří také olovo. V 18. století byla až uměle bílá pleť výrazným ideálem a olověná běloba patřila k nebezpečným prostředkům, které tento vzhled pomáhaly vytvořit. V první polovině 19. století už se móda posouvala k přirozenějšímu vzhledu. Silné bílení a nápadná růž ustupovaly, olovo však z kosmetických receptů nezmizelo okamžitě.
The Duties of a Lady’s Maid uvádí recept na bílou mast použitelnou jako líčidlo. V receptu se objevuje „white lead washed in rose water“, tedy olověná běloba promytá růžovou vodou. V blízkých pasážích text zároveň varuje před „dangerous reds“ a „metallic paints“, tedy před nebezpečnými červeněmi a kovovými líčidly. Lépe než o čistém zlomu je proto přesnější mluvit o souběhu starších a novějších představ: starší tradice uměle bělené tváře ještě přežívá v receptech, zatímco dobový vkus se stále víc přiklání k umírněnějšímu, přirozeněji působícímu vzhledu.
Zdroje:
https://blog.sciencemuseumgroup.org.uk/dangerous-beauty-hazardous-chemicals-and-poisons-in-historic-cosmetics/
https://janeausteninvermont.blog/tag/duties-of-a-ladys-maid/
https://www.skincancer.org/skin-cancer-prevention/sun-protection/sunscreen/
https://archive.org/details/b21526552/page/n5/mode/2up
https://search.library.wisc.edu/digital/A3P2CFTLHCONDC8B
