Článek
Genetické analýzy tohoto vzorku naznačují, že neandertálci nečelili zkáze až těsně před svým vyhynutím. Zásadní populační kolaps je podle výzkumníků zasáhl už zhruba před 65 000 lety. Jinými slovy: když neandertálci nakonec před přibližně 40 000 lety zmizeli z Evropy, byli už dlouho geneticky oslabení.
Pozůstatky plodu pocházejí ze skalního převisu Sesselfelsgrotte v Bavorsku. Archeologové je tam objevili už mezi lety 1968 a 1970, jenže skutečný význam nálezu se ukázal až o mnoho let později. Šlo o pouhých dvanáct kostních fragmentů — části stehenní a lýtkové kosti, úlomky žeber nebo část lebeční klenby. Všechny byly velmi malé a neúplně vyvinuté. Teprve v roce 2006 vědci oficiálně potvrdili, že tyto kosti patřily neandertálskému plodu. Šlo o mimořádnou raritu – kosterní pozůstatky takto malých dětí, zvlášť ještě před narozením, jsou v archeologickém záznamu extrémně vzácné. Právě proto má tento nález takový význam. Není to jen další fosilie, ale unikátní okno do období, z něhož máme o neandertálcích jen minimum genetických informací.
Mezinárodnímu týmu vědců se z kostí podařilo přečíst mitochondriální genom – genetickou informaci, která se dědí výhradně po mateřské linii. I když nejde o kompletní jaderný genom, výsledky přinesly zásadní odpověď na otázku, co se tehdy v Evropě dělo. Ukázalo se, že plod nepatřil k poslední známé neandertálské linii, která později ovládla kontinent a nakonec vymřela. Patřil ke starší větvi. Právě toto zjištění umožnilo vědcům porovnat starší a pozdější neandertálské populace a přesněji určit, kdy se jejich genetická rozmanitost začala dramaticky zmenšovat. Výsledek byl překvapivě jasný: rozhodující zlom přišel už asi před 65 000 lety.
V biologii se podobné situaci říká genetické úzké hrdlo. Znamená to, že počet jedinců v určitém momentě prudce klesne a přežije jen malá část populace. Ta s sebou nese jen zlomek původní genetické rozmanitosti. Druh pak sice může dál přežívat, ale stává se zranitelnějším a hůře se přizpůsobuje změnám prostředí. Podle studií se přesně toto stalo i neandertálcům. V určitém bodě jejich dějin se populace propadla natolik, že pozdější evropské skupiny už byly geneticky nápadně jednotvárné. Vědci se domnívají, že když se neandertálci později znovu rozšířili po Evropě, šlo už jen o potomky relativně malé zakladatelské populace.
To zásadně mění představu o jejich zániku. Vyhynutí už nevypadá jako náhlá katastrofa na konci jejich existence, ale spíše jako vyústění dlouhého procesu oslabování. Jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení je tvrdý dopad doby ledové. Vědci předpokládají, že rozsáhlé ledovce zatlačily neandertálce do izolovaných území, pravděpodobně v jihozápadní Francii, označovaných jako glaciální refugia. Když je druh omezen na malé území, jeho genetická rozmanitost se začne rychle vytrácet. Menší počet partnerů a silnější vliv náhody změní genetickou strukturu celé populace. Po ústupu ledovců se neandertálci sice znovu rozšířili, ale nesli si v sobě stopy předchozího kolapsu.
Neandertálci nakonec zmizeli přibližně před 45 000 až 40 000 lety. Jejich konec bývá spojován s proměnami klimatu, úbytkem lovišť i tlakem moderního člověka (Homo sapiens sapiens). Nová genetická data však naznačují, že v té době už neandertálci nebyli v plné síle. Byli populací, která měla svou největší krizi dávno za sebou, ale nikdy se z ní plně nevzpamatovala. Právě genetická uniformita mohla být hlavním důvodem, proč nedokázali odolat dalším ranám osudu. Neandertálský plod ze Sesselfelsgrotte nám tak připomíná obecné biologické pravidlo: jakmile druh přijde o svou rozmanitost, jeho budoucnost se stává nesmírně křehkou.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.com/history/article/neanderthal-fetus-bottleneck
https://vocal.media/history/what-a-55-000-year-old-fetus-reveals-about-the-decline-of-neanderthals
