Článek
V historických pavilonech opavské psychiatrické nemocnice se odehrával případ, který odborníci označili za mučení. Mladá pacientka s těžkým autismem byla podle zprávy ministerstva zdravotnictví připoutaná k lůžku téměř nepřetržitě po dobu dvanácti let. Podle informací personálu bylo kurtování přerušeno jen jednou za tři až čtyři dny kvůli provádění osobní hygieny. Žena byla přebalována i krmena přímo v poutech a neměla kontakt s ostatními pacienty. Personál přiznal, že nikdy nezkusil jiné způsoby, jak zvládat její záchvaty agrese.
Na celou věc přišel kontrolní tým ministerstva náhodou během návštěvy. Delegace hodnotila kvalitu péče podle kritérií Světové zdravotnické organizace v osmnácti psychiatrických zařízeních po celé republice. Personál nemocnice jim sám řekl, že ženu drží připoutanou už dvanáct let. „Takové zacházení je třeba kvalifikovat jako mučení, v lepším případě jako nelidské,“ napsali kontroloři do závěrečné zprávy. Ministerstvo podle dokumentu silně doporučovalo zařízení učinit okamžité kroky k ukončení omezení pacientky. Přestože kontrola vše popsala jasně, k žádnému oznámení ani zásahu ze strany státu nedošlo.
Čtyři roky mlčení
Zpráva popisující případ z opavské nemocnice je jednou z osmnácti, které v roce 2018 sepsaly speciální komise ministerstva zdravotnictví. Případ však zůstal čtyři roky v utajení. Ministerstvo zprávy nikdy nezveřejnilo a opakovaně popíralo, že vůbec existují. Odtajnilo je až po půlroční snaze lidskoprávního aktivisty a právníků z mezinárodní neziskové organizace Validity Foundation, kteří chtěli získat obrázek o poměrech v psychiatrických zařízeních. Museli využít zákon o svobodném přístupu k informacím.
Aktivista (jehož jméno server iROZHLAS znal) řekl, že každý nezaujatý člověk v tom musí vidět záměr. Kdyby ministerstvo místo hledání důvodů, proč zprávy nevydat, skutečně pátralo po jejich obsahu, mohla celá věc vyjít najevo mnohem dřív. Podle ministerstva šlo o pracovní výstupy určené pro další zpracování bez uvedení autorů. Mluvčí Ondřej Jakob uvedl, že výzkum probíhal v utajení a všem účastníkům byla přislíbena důvěrnost. Jenže zprávy, které redakce obdržela, žádné citlivé údaje neskrývaly. V případě opavské nemocnice byl sice v první větě začerněný název zařízení, ale hned v té následující bylo jasně uvedeno, že se jedná o psychiatrickou nemocnici v Opavě.
Psychiatrická nemocnice v Opavě - ilustrační foto
Z ministerstva zdravotnictví přitom případ nikdo nenahlásil, přestože definice mučení spadá podle trestního zákoníku do kategorie trestných činů, na které se vztahuje oznamovací povinnost. Tisková mluvčí Úřadu veřejného ochránce práv Markéta Bočková uvedla, že pokud se kdokoliv dozví o probíhajícím páchání takových činů, musí podniknout kroky, aby jim zabránil, například jejich oznámením policii.
Případem se začala zabývat policie poté, co v září 2022 obdržela trestní oznámení od Jindřicha Jašíka, pracovníka v sociálních službách. Ten se rozhodl věc nahlásit hned poté, co se o ní dozvěděl ze zveřejněné zprávy. Jašík uvedl, že neměl jinou možnost, protože z jeho pohledu šlo o týrání svěřené osoby, a tedy o případ podléhající oznamovací povinnosti. Jenže na policejní služebně mu zpočátku nechtěli uvěřit. Popisoval, že se první půlhodinu snažil policistům vůbec vysvětlit, že k něčemu takovému opravdu došlo. Nechtěli věřit, že se to vůbec mohlo stát, a ještě méně, že to dosud nikdo nenahlásil.
Podle krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje žádné oznámení v době ministerské kontroly nedorazilo. Server iROZHLAS mluvil s několika svědky, kteří byli se situací osobně seznámeni. Jeden z nich popisuje, že ministerstvo upozornil, že by případ měl být oznámen na policii. Vedení ministerstva na něj ale vyvíjelo tlak, aby situaci nenahlašoval sám s tím, že problém napraví interně.
Selhání kontrolních orgánů
Opavský okresní soud dlouhodobě povoloval pokračování v kurtování, aniž by měl přímé informace o aktuálním stavu pacientky. Podle zprávy ministerstva se během let nikdy nepokusil ověřit situaci jiným způsobem než prostřednictvím dokumentace. Podle kontrolorů byla taková praxe naprosto nepřijatelná. Soud ale uvedl, že jeho zástupci zařízení pravidelně navštěvují. Na žádost o anonymizovaný rozsudek soud odpověděl, že od roku 2018 rozhodoval o tisících případů souvisejících s nedobrovolným přijetím do ústavu nebo použitím omezovacích prostředků. Bez přesnější identifikace prý nelze konkrétní dokumentaci dohledat.
Úřad veřejného ochránce práv, který psychiatrické nemocnice pravidelně kontroluje, o případu také nevěděl. Poslední zpráva z opavské nemocnice pochází z roku 2017, ale případ dlouhodobě připoutané pacientky v ní zaznamenán nebyl. Podle právníka Matěje Stříteského se tehdejší kontrola zaměřila jen na část, kde probíhalo ochranné léčení. Ostatní oddělení je tehdy nezajímala. To, co pak popsala zpráva ministerstva, v té době vůbec netušili. Do nemocnice se vrátil teprve ve chvíli, kdy zprávu zveřejnilo ministerstvo.
Podle ředitele Zdeňka Jiříčka se po ministerské kontrole postupně změnil přístup k péči o pacientku. Tvrdil, že nemocnice už delší dobu nikoho takto nepřipoutává. Řekl, že společně se sociálními službami několikrát hledali pro pacientku vhodné místo mimo nemocnici. Kvůli tomu, jak moc péče potřebuje, se to ale zatím nepovedlo. Na kritiku odborníků, kteří mluvili o mučení, řekl, že jde jen o jeden názor. Podle něj se při něm nebere v úvahu, co si o tom myslí rodina.
„Ona si to deset let přála, a pak si to po té kontrole přestala přát? Nějak se v tom ztrácím,“ reagoval Jašík na argument nemocnice, že na postupu pacientka i její rodina trvala. K širší debatě o podmínkách v zařízení přispívají i data o využívání omezovacích prostředků. V opavské nemocnici se jejich počet v posledních letech výrazně snížil. Zatímco v roce 2017 šlo o více než 1500 jednotlivých případů použití, v roce 2020 už jen o přibližně 380. Nemocnice navíc od roku 2017 zcela přestala používat síťová lůžka. Podle ředitele za tím stálo lepší proškolení personálu a postupné zlepšování technického zázemí.
Právnička Zuzana Durajová, která se dlouhodobě zabývá psychiatrickou péčí, označila případ za ukázku širšího systémového selhání. Upozornila, že lidé bez podpory rodiny, kteří nemají to štěstí, že na ně narazí kontrolní tým z ministerstva nebo kanceláře ombudsmana, mohou snadno zůstat bez povšimnutí. Podle ní v Česku chybí pravidelné monitorování, které by podobné situace spolehlivě zachytilo. Podle ní lidé často zůstávají hospitalizovaní déle, než by bylo nutné, protože pro ně neexistuje dostupná péče mimo ústav. V českých zákonech navíc podle ní chybí jasné vymezení toho, co si psychiatrická zařízení mohou vůči pacientům dovolit. „Máme tu zákon, který přesně definuje minimální standardy vězeňské cely a na co mají vězni nárok, a na co ne. V případě psychiatrických nemocnic nic takového neexistuje,“ srovnávala Durajová.
Česká psychiatrie čelila v minulosti i mezinárodní kritice za používání klecových a právě síťových lůžek nebo kurtování pacientů. Podle doporučení Evropského výboru pro zabránění mučení by použití omezovacích prostředků mělo trvat co nejkratší dobu, spíše v řádu minut než hodin. V českých psychiatrických nemocnicích ale běžně dochází k tomu, že kurtace trvají celé hodiny, někdy i dny. Psychiatr Jan Pfeifer považoval případ za výrazné omezování svobody. Řekl, že podobné postupy jsou vždycky jen náhradou za nedostatek personálu, což ale nemůže sloužit jako ospravedlnění. Podle něj jsou země, kde by se takové zacházení považovalo za naprosto nepřijatelné a kde by ho lidskoprávní organizace označily za mučení.
Případ začala policie prověřovat už před třemi lety, jenže za tu dobu se nic zásadního nepohnulo. Nikdo nebyl obviněn, nikdo se k odpovědnosti nepřihlásil. Ministerstvo trvá na tom, že situaci bylo možné vyřešit vnitřními kroky. Jenže není jisté, jestli se tím problém skutečně uzavřel. A jestli někde mezitím nezůstali další lidé, o kterých se nemluví.
