Článek
Rok 1932 obrátil život dvanáctileté Heleny Valero vzhůru nohama. Její rodina žila poklidným životem u řeky na okraji amazonského pralesa v Brazílii. Jednoho dne je však překvapil útok domorodých indiánů z kmene Yanomami. Vzduch proťaly otrávené šípy a rodina se v panice rozprchla do pralesa. Helenin otec byl zasažen jedovatými šipkami. Stačil ještě ukrýt zraněnou dceru, ale pak musel prchnout se zbytkem rodiny. Zatímco se její příbuzní po dvou dnech znovu shledali, Helena už byla v rukou únosců. Netušila, že mezi divokými kmeny stráví přibližně dvě dekády.
Únos
Dívku našli indiáni z kmene Kohoroshiwetari. Ti samí, kteří zaútočili na její rodinu. Překvapivě ji nezabili, ale vzali do svého kmene a poskytli jí ochranu. Po několika týdnech je ale napadl sousední kmen Kawawetari. Když útok začal, muži z Kohoroshiwetari zbaběle utekli a nechali ženy a děti napospas. Kawawetarští bojovníci chlapce i muže nemilosrdně povraždili, zatímco ženy a dívky, včetně Heleny, odvlekli jako kořist.
Kawawetari se strachovali, že je Kohoroshiwetari napadnou, aby pomstili zabití svých synů. K odvetě ale nikdy nedošlo. Místo toho byli sami Kawawetari přepadeni kmenem Shamateri. Ti unesli Helenu i s dalšími ženami a dívkami. Tak se dívka v krátké době ocitla ve třetím kmeni. Zde ji obvinili z otravy dítěte jedovatými žabími vajíčky a matka zemřelé holčičky pro Helenu žádala smrt.
Aby si Helena zachránila život, prchla hluboko do pralesa. Tam přežívala osamocená dlouhých sedm měsíců. Živila se tím, co našla – mravenci a ovocem, které jedli opice. Rychle pochopila, že plody, kterých si opice nevšímaly, nejsou k jídlu ani pro ni. Z větví a listí si dokonce sama postavila primitivní přístřešek.
„Sedm měsíců mě pronásledoval tygr. Každou noc. A přesto mě nesežral,“ vzpomínala později Helena na hrůzné zážitky.
Po dlouhé době narazila na malou skupinku lidí z kmene Namoeteri. Několik dní je tajně sledovala z úkrytu, než sebrala odvahu a přiblížila se k nim. Nejdřív si mysleli, že je duch. Jedna z žen ale poznamenala, že duch by nikdy nemluvil jejich řečí tak špatně. Ani zde však Helena neměla klid. Když jednou vyděšeně utekla před velkým psem náčelníka Fusiweho, náčelník to považoval za urážku a chtěl ji zabít. Helena znovu utekla do džungle. Dlouho se ale neschovávala, už po týdnu ji našli a odvedli zpět do vesnice. A tehdy se stalo něco nečekaného. Místo popravy, která jí hrozila, padlo jiné rozhodnutí. Fusiwe ji sice pořád chtěl zabít, ale jeho švagr Rashawe ho přemluvil, aby si ji raději vzal za ženu. Muž, který na ni ještě nedávno mířil lukem, ji tak přijal za svou pátou manželku.
Helena se časem stala oblíbenkyní Fusiweho nejstarší ženy, která ji dokonce pověřila, aby dohlížela na práci ostatních manželek. S Fusiwem pomalu navázala vztah a porodila mu dva syny. Postupně pronikla do světa Yanomami. Pochopila jejich rituály, zvyky i způsob uvažování. Soužití s Fusiwem ale nebylo jen idylické. Jednou jí zlomil ruku, když ho rozzlobila smrt jeho oblíbeného psa. Helena odmítala jíst a řekla mu, že ti, kdo bijí druhé, by měli mít také zlomené ruce, aby poznali, jakou bolest způsobují. Její odvážný postoj na Fusiweho silně zapůsobil a nikdy více na ni nevztáhl ruku.
Fusiwe byl respektovaný a obávaný náčelník. Jeho výbušná povaha a nezdolná hrdost ho často přiváděly do sporů. Původně stál v čele silné koalice kmenů, ale ta se kvůli jeho impulzivním rozhodnutím postupně rozpadla. Nakonec kolem něj zůstala jen hrstka věrných. Jeho osud se naplnil ve chvíli, kdy zabil bratra náčelníka Rashaweho, svého někdejšího přítele. Krátce nato padl do léčky a byl smrtelně zraněn. Než zemřel, varoval Helenu, že se nepřátelé budou chtít pomstíti na jeho synech.
Pro Helenu začalo další kolo útěků a nejistoty. Jako svobodná žena bez příbuzných to měla v kmenové společnosti těžké. Muži jí a jejím dětem skoro nedávali maso z lovu. Po Fusiweho smrti dokonce jeho bratři plánovali Helenu a další ovdovělou ženu zabít při obřadu, kdy se pojídá popel z kostí zemřelého. Naštěstí s tímto plánem nesouhlasil jeden z náčelníků, který poslal ženy, aby je varovaly. Helena se svými syny a druhou vdovou prchla do divočiny. Nakonec doputovala až ke kmeni Pishaanseteri, k těm, kteří zabili jejího manžela. Jejich náčelník Rashawe jí slíbil, že ochrání její děti, ačkoli ostatní očekávali, že je zabije, aby nemohly v dospělosti pomstít otce.
Po čase se Helena znovu provdala. Jejím druhým mužem se stal Akawe, kterému porodila další dvě děti, chlapce a holčičku. Akawe byl však násilník s nevyzpytatelnou povahou. Měl slabost pro mladé dívky a neváhal kvůli nim zabíjet. Když mu jeho vyhlédnutá nevěsta utekla s mladým mužem, obrátil svůj hněv proti Heleně. Podle něj měly být právě starší ženy jako ona těmi, kdo odcházejí, ne mladé dívky. O druhém manželovi Helena později vyprávěla jen málo, mnohem méně než o Fusiwem. Zmínila, že Akawe jejím dětem často odpíral jídlo. Říkával jí, ať si jde sama do lesa ulovit divočáka, když má hlad.
Složitá cesta ke svobodě
Život s krutým Akawem se stával den ode dne nesnesitelnějším. Helena začala spřádat plány na další útěk do jiné vesnice. Kupodivu i Akawe sám uvažoval o odchodu. Za svůj život zabil tolik lidí, že se musel neustále bát pomsty ze strany příbuzných svých obětí. V roce 1956 Helena s dětmi a Akawem dorazili do vesnice Iyewei theri na soutoku řek Ocamo a Orinoko. Tady se jí naskytla příležitost, o které snila dvacet let. V osadě narazila na dřevorubce Juana Eduarda Nogueru.
„Jsem Helena Valero, dcera Valera. Indiáni mě unesli před dlouhou dobou z Brazílie, bylo mi tehdy 12 let. V roce 1932,“ řekla mu s tlukoucím srdcem.
„Proboha! Váš otec mi o vás vždycky vypráví. Vezměte si hamak a jedeme,“ odvětil Noguera. Ukázalo se, že její otec celých dvacet let nepřestal po dceři pátrat a vyptával se na ni všech, kdo projížděli oblastí, včetně Noguery. Odjezd se neobešel bez dramatických okamžiků. Z břehu na ně indiáni začali střílet šípy. „Stříleli šípy na naši loď!“ vzpomínala Helena. Noguera na ně namířil pušku: „Jestli nás potopíte, zastřelím vás!“ Indiáni se vyděsili a střelbu zastavili.
V San Fernando de Atabapo Helena po dvaceti letech znovu objala svého mladšího bratra. Později ve městě Cocuy našla i otce, který ji nikdy nepřestal hledat. Pokračovala až do Manausu, kde se shledala i s matkou. Zatímco její děti začaly chodit do školy a učily se jazyk, Helena se protloukala, jak se dalo. Patnáct let pracovala nejprve v Manausu a později v Tapurucuaře. Akawe se však rozhodl zůstat v divočině. Usadil se u řeky Caubauri a založil novou rodinu s další ženou z kmene Yanomami.
Návrat k Yanomami
„Nikdo se o mě mezi bílými nestaral a často jsem hladověla,“ svěřila se Helena později se svým trpkým zklamáním z civilizovaného světa. I když se snažila zapadnout, nikdy se necítila přijata společností, do které se narodila. V roce 1971 ji vyhledal otec Cocco, salesiánský misionář a znalec Yanomami. Požádal ji o pomoc při zakládání nové misijní stanice v Ocamu. Helena neváhala. Vrátila se do vesnice, která byla její poslední zastávkou před útěkem do civilizace. Díky svým jedinečným zkušenostem se stala cenným prostředníkem mezi oběma světy.
Její mimořádné svědectví zaznamenal italský antropolog Ettore Biocca v knize vydané roku 1965. Později vyšlo i ve sborníku editovaném španělským antropologem Emiliem Fuentesem Ve svých vyprávěních popsala život mezi několika kmeny Yanomami, jejich rituály, války i obyčejné dny v džungli. Zemřela v roce 2002, bylo jí kolem 76 let. Až do konce života zůstávala u řeky Ocamo, kde sehrávala zvláštní roli. Byla spojnicí mezi světem Yanomami a tím naším.
Zdroj
