Helga Čočková z Nemocnice na kraji města: odmítla StB, skončila v továrně jako elektrikářka

Helga Čočková se narodila 26. listopadu 1941 v Ostravě v dělnické rodině. Po válce málem celou rodinu odsunuli do Německa, protože matka byla provdaná za německého vojáka. Helga s matkou a sestrou seděly na perónu na kufrech, čekaly na otce a nevěděly, co bude dál. Nakonec je propustili. Jako malá hrála divadlo a chodila do recitačních kroužků. Ve třinácti se stala první dětskou hlasatelkou ostravského vysílání Československé televize, kde uváděla Pionýrský měsíčník.

Bavila ji organická chemie, a proto se hlásila na chemickou průmyslovku, kam ji ale nevzali. Šéfka loutkového divadla, kde hrála, jí poradila, aby zkusila DAMU. U přijímacích zkoušek recitovala báseň Včera mě zlíbali a jako dvanáctiletá přednesla dospělý text tak prostě a přirozeně, že ji vzali hned napoprvé. V jejím ročníku studovali také Ladislav Mrkvička, Josef Abrhám nebo Jiří Krampol. Už během prvního roku na škole si jí všiml režisér Jiří Krejčík a obsadil ji do dramatu Probuzení. Později dostala hlavní roli v komedii Žalobníci, kde jejího filmového otce hrál Ladislav Pešek. Po natáčení s ní hrával nohejbal a radil jí, jak na jevišti nepřehrávat.

V roce 1962 Helga hrála ve čtyřech filmech. Dostala hlavní roli v dramatu Transport z ráje podle Arnošta Lustiga, kde ztvárnila mladou židovskou dívku Lízu. Film získal hlavní cenu v Locarnu. Spolupracovala i s Věrou Chytilovou na jejích absolventských snímcích. V hudební komedii Dva z onoho světa zpívala po boku Oldřicha Nového, který v tom viděl svůj velký návrat.

V době, kdy se jí ve filmu dařilo, přišlo první varování. Její třída jela na divadelní festival do Itálie a jedna studentka se tam rozhodla zůstat. Celý ročník se tím ocitl na černé listině. O několik týdnů později se studenti sešli na Petříně během majálesu. Helga šla se spolužákem na Újezd, protože druhý den ráno měli natáčet exteriéry k filmu Transport z ráje. Uviděli otevřený policejní anton plný chlapců. „Lapal studenty, ale jenom kluky,“ vzpomínala. Když procházela ulicí se spolužákem, dva muži ve světlých pláštích ho chytili a odvedli. Helga udělala několik kroků, otočila se a zakřičela, že to viděla. Nabídla se jako svědek.

Druhý den na koleji jí vzkázali, že ji hledají lidé z rozhlasu i televize. Z vrátnice ji poslali do místnosti, kde u stolu seděl muž v civilu. Představil se jako Šedý. Chtěli po ní, aby přivedla kamaráda ke schůzce s lidmi od StB. Helga odmítla. V té chvíli mu zazvonil telefon. Dozvěděl se, že ji den předtím zadrželi na Petříně. Během týdne na DAMU svolali schůzi všech studentů, kde spolužáky přinutili odhlasovat vyloučení Helgy a Ladislava Mrkvičky. „Na to se nedá zapomenout. To se nedá omluvit,“ říkala roky poté.

Oba filmy, Transport z ráje i Dva z onoho světa, režim zakázal. Na premiéru Transportu Helga nedostala pozvánku, takže tam šla bez oznámení a posadila se mezi diváky. V titulcích její jméno chybělo. Oldřich Nový na ni zanevřel, protože film, na kterém mu tolik záleželo, skončil v trezoru.

Helga nastoupila do Závodu pozemních staveb v Ostravě jako pomocná elektrikářka. Pracovala v nevytopených halách a v zimě podle plánků kompletovala velké kovové rozvaděče. „Od té doby mám artrózu,“ řekla v dokumentu 13. komnata. K tomu se přidal pocit, že je neustále pod dohledem. Jednou se v šatně fabriky zmínila, že americká verze Války a míru je lepší než sovětská. Nikdo nezareagoval, ale dílenská stranická organizace si ji zavolala na kobereček.

„Začala jsem se bát,“ přiznala později. „Zjistila jsem, jak jsem hlídaná, co člověk řekne, jak to řekne. Najednou mi podsouvali úplně jiné významy. Měla jsem pocit, že jsem na jiné planetě.“ Ten strach pak zůstal.

Po roce a půl jí režim povolil dokončit školu. Nastoupila do Státního divadla v Ostravě, kde znovu získala stálé místo. V roce 1967 ji do Národního divadla angažoval režisér Vítězslav Vejražka. Ve filmu pak dostávala hlavně role v detektivkách, jako byly Alibi na vodě nebo Smrt za oponou. Pak přišla normalizace. Počátkem sedmdesátých let ji v Národním divadle čekalo nové prověřování a šéf činohry jí naznačil, že jí hrozí vyhazov.

Helga se svěřila režisérovi Antonínu Kachlíkovi. Ten jí poradil, aby si našla někoho, kdo má ve vedení divadla váhu. Oslovila jednoho člověka a ten přikývl, že se za ni postaví. Pak šla za šéfem a řekla, kdo za ní stojí. „Viděla jsem, jak zezelenal. Už neřekl ani slovo,“ řekla v dokumentu. V divadle zůstala, ale manžel měl kvůli tomu problémy a přátelé se na ni začali dívat skrz prsty. Podepsala přihlášku do strany a pak celý život přemýšlela, jestli to rozhodnutí víc dalo, nebo víc vzalo.

Lidé si Helgu nejvíc pamatují jako Irenu Štrosmajerovou z Nemocnice na kraji města. Diváci ji podle té role oslovovali ještě mnoho let. Helga hrála i v dalších seriálech, jako byly Hříšní lidé města pražskéhonebo 30 případů majora Zemana. V roce 1971 se v Národním divadle provdala za slovenského režiséra Júlia Matulu. Měli spolu dva syny. Juraj se stal architektem, mladší syn vystudoval informatiku v Sydney a usadil se v Austrálii. Po rozvodu v roce 1988 zůstala na syny sama. Jak později řekl jeden ze synů, maminka na to byla sama už dlouho před rozvodem.

Na začátku nového tisíciletí se léčila s rakovinou, o které nevěděli ani její nejbližší. Po vyléčení se rozhodla hereckou kariéru ukončit. Už od roku 1971 spolupracovala s Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé Emanuela Macana, pro kterou načetla téměř dvě stovky titulů české i zahraniční beletrie. Když jí začaly vypovídat hlasivky, musela ukončit i čtení. Dnes žije stranou veřejnosti. Každý rok létá na měsíc do Austrálie za synem a dvěma vnoučaty. Nabídky na role ještě dostává, ale odmítá je. „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,“ říká.

Zdroje: https://cs.wikipedia.org, www.csfd.cz, www.dotyk.cz, www.lifee.cz/, www.patriotmagazin.cz, Dokument 13. komnata Helgy Čočkové