Jaroslav Moučka: milovaný herec, který kvůli zvěrstvům zavrhl vlastního bratra

Devátého listopadu 1923 se ve Studené u Telče narodil chlapec, který se měl stát jedním z nejoblíbenějších českých herců. Jaroslav Moučka si za svou kariéru zahrál více než sedmdesát filmových rolí, prošel několika divadly a stal se tváří československé televize.

Moučkovi vyrůstali v chudé rodině. Otec prodával zboží po firmách a obchodech, matka pracovala jako švadlena. Mladý Jaroslav si postupně vydělával různými řemesly. Nejprve jako kamnář, poté jako pekař a knihkupec, nakonec se vyučil strojním zámečníkem a soustružníkem. S divadlem se seznámil náhodou. V Jihlavě jednou potřebovali mladíka na záskok v ochotnickém divadle a Jaroslav to zkusil. Divadlo ho okamžitě zaujalo a od roku 1945 se mu věnoval naplno.

Začínal v Horáckém divadle v Jihlavě jako inspicient a zároveň příležitostný herec. Po roce odešel do Kladna, pak do Olomouce a nakrátko i do Národního divadla. Tam se ale na jeviště téměř nedostal, a tak zamířil do Zlína. Až v roce 1953 zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde zůstal až do důchodu v roce 1994. Filmy začal točit v roce 1950, prvním byl Případ dr. Kováře. V šedesátých a sedmdesátých letech ztvárnil více než sedmdesát filmových rolí.

Nejčastěji ztvárňoval dobrosrdečné venkovany a různé funkcionáře. Objevil se v seriálech jako F. L. Věk, Taková normální rodinka nebo Nemocnice na kraji města. Nejvíc ho proslavil tajemník Pláteník z propagandistického seriálu Okres na severu. Sám k tomu později řekl: „Co jsem měl dělat? O lordech se nic nehrálo, ani kulaka by mě byli nedali, no tak jsem hrál Pláteníka. Já si nenaříkám.“ V roce 1978 dostal titul zasloužilý umělec a o čtyři roky později Státní cenu Klementa Gottwalda.

Zatímco Jaroslav budoval hereckou kariéru, jeho bratr se vydal úplně jiným směrem. Milan Moučka byl o dva roky starší a povahově zcela odlišný. Zatímco Jaroslav zůstal slušným a empatickým člověkem, Milan věřil, že se prosadí likvidací nepřátel režimu. Oba bratři vstoupili po válce do komunistické strany, ale Milan pak přestal myslet hlavou. V padesátých letech se z něj stal jeden z nejhorších vyšetřovatelů StB v ruzyňské věznici.

Milan týral politické vězně celé dny i noci. Ve své skupině dokonce zavedl soutěž, kdo vydrží vyslýchat jednoho vězně nejdéle. Vyhrávali ti, kteří ho dokázali mučit třeba i čtyřicet dní v kuse. Milan byl i u vynuceného přiznání Milady Horákové. U soudu o ní řekl: „Ona nic nepopírala, ona to jenom vysvětlovala ze svého hlediska a tvrdila, že je to správné. Že my komunisté postupujeme nesprávně a proti zájmu lidí.“

Když se Jaroslav dozvěděl, co Milan dělá, byla to pro něj rána. Přestože měl bratra rád a byli si natolik podobní, že si je lidé často pletli, rozhodl se s ním přerušit veškerý kontakt. „Měl jsem bratra strašně rád. Ale když jsem se dozvěděl, co dělá, přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké životní rozhodnutí, zavrhnout bratra, kterého jsem měl rád,“ vyprávěl později. Jaroslav prostě nemohl přijmout, že jeho bratr týrá nevinné lidi. Od té doby spolu nepromluvili.

Milan u StB vydržel až do roku 1956, pak ho kvůli zacházení s vězni propustili. Ke skutečné spravedlnosti došlo až po revoluci. V roce 2003 ho Ústav pro vyšetřování zločinů komunismu obvinil ze zneužití pravomoci. Zemřel v roce 2009 ve věku sedmaosmdesáti let. Oba bratři odešli ve stejném roce, ale oplakával jen jednoho z nich celý národ.

Jaroslavův vztah k režimu nebyl jednoduchý. Do strany nevstoupil z přesvědčení, ale proto, že jako kluk z chudých poměrů by bez toho neměl šanci se prosadit. Když v roce 1968 přijely sovětské tanky, na protest ze strany vystoupil. Zahrál si ve filmu Ucho, který pak skončil v trezoru. Koncem sedmdesátých let mu nabídli návrat. Jaroslav souhlasil, protože bez stranické knížky by dostával jen malé role. Krátce nato dostal titul zasloužilý umělec.

V devadesátých letech se Jaroslav s manželkou Jiřinou přestěhoval zpátky na Jindřichohradecko, do Kardašovy Řečice. S Jiřinou strávil šedesát let a měli spolu syna Jaroslava. Poslední roky života pro něj byly těžké. Bojoval s Alzheimerovou chorobou a postupně ztrácel paměť. Jiřina se o něj starala, jak jen mohla, ale nakonec musel do pečovatelského domu. I tak si ho brávala domů na několik dní.

Ještě v prosinci 2009 se všichni těšili na společné Vánoce. Jenže 18. prosince se Jaroslavovi udělalo špatně. „Motala se mu hlava, přestal reagovat. Tak jsme ho zase odvezli do ústavu, aby se na něj podívali lékaři,“ vzpomínala později jeho manželka. Jaroslav Moučka zemřel 26. prosince 2009 ve věku 86 let. Podle lékařů příčinou smrti byla otrava krve způsobená zánětem močového měchýře. Nepřál si pohřeb, chtěl být rozptýlen – a Jiřina mu jeho přání splnila.

Zdroje: www.lifee.cz, https://cs.wikipedia.org, www.idnes.cz, https://zeny.iprima.cz, www.ahaonline.cz