Článek
V září 1944 přijely k bráně koncentračního tábora Mauthausen vagony plné žen. Jednadvacetiletý Josef Klat tehdy rozvážel chleba po táboře jako kápo komanda a viděl, jak dozorci ženou nové vězeňkyně do sprch. Na tu chvíli nikdy nezapomněl.
„My jsme byli samozřejmě zvědaví, jak to, že tam přišly ženy, a tak jsme viděli, jak jsou tam nacpaný a ženou je do té sprchy. A teďka tam kolem dokola seděli holiči a měli před sebou kýbl, břitvu a štětku, takovou zednickou, opravdu pravou zednickou, čestný slovo… A v tom kýblu byl karbon, smrdělo to jako karbon, ale asi nějaká dezinfekce proti vším. A to bylo hrozné, protože některé krvácely, jak je rozedřeli, a oni je natírali s radostí i na ty nejchoulostivější místa.“ Ženy procházely stejnou procedurou jako muži, jen v ještě horších podmínkách. Vše musely snášet nahé před esesáky i vězni, kteří tam pracovali.
Mladý vídeňský Čech
Josef Klat se narodil 16. června 1922 ve Vídni českým rodičům. Otec byl vyučený zámečník stejně jako jeho deset bratrů, kteří se postupně přestěhovali do Vídně, kde pracovali v tamních továrnách. Josefova matka pocházela z Pelhřimova a s otcem se poznala právě ve Vídni. V rakouské metropoli tehdy žilo velké množství Čechů, kteří se pravidelně scházeli. Josef vyrůstal v tomto prostředí, navštěvoval českou školu, chodil do Sokola a účastnil se vlastivědného kroužku Omladina Komenského. V roce 1938 došlo k anšlusu Rakouska, který Josef nesl velmi těžce. Když pak došlo k obsazení Československa, situace se okamžitě změnila a Josef se spolu s ostatními mladými vídeňskými Čechy zapojil do odboje. V roce 1939 vstoupil do československé sekce ilegální komunistické strany. Politice sice nerozuměl a tehdy ho ani nezajímala, ale potřeba vyjádřit nesouhlas a aktivně se zapojit byla silnější. Skupina působila ve 21. okrsku a měla sedm členů. Spolu s kamarády kupovali barvy a po nocích malovali na budovy protinacistická hesla a komunistické nápisy. Od malování a šíření letáků postupně přešli i k záškodnickým akcím.

Vězeňkyně ve frontě na polévku
Při jedné akci byla zapálena továrna, která už sice nebyla v provozu, ale sloužila jako skladiště aut. Josef se do požáru připletl jen náhodou a měl smůlu, že si ho tam někdo všiml. Josef musel požár nahlásit, přitom se ale pokusil zmást pohotovostní jednotky a tvrdil, že hoří jiná továrna poblíž. Budova však vyhořela dřív, než se k ní dostali hasiči, a Josef se tak stal hlavním podezřelým.
V listopadu 1941 byl Josef Klat brzy ráno zatčen spolu s celou skupinou mladých Čechů. Gestapo je pak podrobilo tvrdým výslechům, při nichž měli mnozí, včetně Josefa, nakonec velké štěstí. Jeden z gestapáků jim poradil, aby v žádném případě nepodepisovali přiznání viny, protože kdo podepíše, bude popraven. Ti, kteří jeho radu poslechli, přežili. Téměř rok strávil ve věznici ve Flössenbürgu, kde byli mladíci většinou zavřeni na samotkách. Když je pak shromáždili k převozu do koncentračního tábora, jejich radost byla tak silná, že na chvíli potlačila i obavy z toho, kam vlastně jedou a co je čeká. Zpráva o deportaci do Mauthausenu se rychle rozšířila mezi příbuznými, a proto se na nádraží shromáždily davy lidí, kterých bylo tolik, že je esesáci nedokázali rozehnat. Dne 27. září 1942 dorazil transport mladých vídeňských Čechů do Mauthausenu.
Přežití v táboře
Tehdy ještě nedospělí chlapci brzy poznali, kam se dostali. Situace v Mauthausenu byla po heydrichiádě v roce 1943 o něco klidnější a pro Čechoslováky příznivější. Pro Josefa Klata byla klíčová znalost němčiny a také soudržnost krajanů, která mu zpočátku velmi pomohla. Čeští vězni dokázali využít příležitostí, když se dostali na významnější místa. Hans Maršálek, rovněž vídeňský Čech, byl hlavním písařem a chránil nemocné spoluvězně tím, že je přeřazoval do lepších komand.
Prvním Josefovým cílem bylo dostat se na přijatelné komando. Nejprve pracoval v Baukommandu, kde se vyráběly dlaždice, poté v jednotce, která čistila kanály a potrubí. Nakonec se dostal ke komandům, jež vyvážela odpad z tábora a zároveň rozvážela chleba. To bylo velmi výhodné místo, protože kdo pracoval s potravinami, měl možnost si přilepšit a občas pomoci i někomu dalšímu.
V roce 1944 se Josef Klat stal kápem. Blížil se konec války, což bylo zřejmé i přes snahy Němců klamat vlastní obyvatelstvo a udržet v něm víru ve vítězství hákového kříže. Situace byla ale čím dál nebezpečnější, protože esesáci začali vězně hromadně likvidovat a člověk se mohl kdykoli stát nepohodlným. Způsoby masového vraždění byly různé. Jedním z nich byly plynové autobusy, další představovala snaha umořit vězně hladem v takzvaném „Rusenlágru“. Do tábora přiváželi také židovské vězně z Osvětimi, kteří trpěli hladem, naprostým nedostatkem hygieny a nemocemi.
Klat jednou sledoval, jak v táborové ordinaci probíhá jedna z nejodpornějších metod vraždění. „Jednoho dne jsme dostali příkaz, abychom jeli s hnojníkem k bloku čtyři. Postavili jsme vůz před vchod do ordinace a já si všiml fronty ‚muzlmanů‘, vyhublých lidí, kostlivců. Stáli tam a uvnitř byl nějaký vězeň. Najednou se otevřely dveře a vyhodili nám mrtvého. Naložili jsme ho a za chvíli zase dalšího. Tehdy mi došlo, že se tady děje něco strašného.“ Uvnitř ordinace čekali esesáčtí lékaři v bílých pláštích. Vězni tam dostávali injekce smrti pod záminkou, že jde o očkování.
Uprostřed těchto hrůz se vězni snažili uchovat si aspoň kousek lidskosti, třeba prostřednictvím malého hudebního souboru. Hudebníci měli určitou výhodu, protože při represích nebývali mezi prvními oběťmi. Hráli esesákům pro pobavení, hráli sobě, a bohužel hráli i při lynčování, když esesáci chytili vězně na útěku.

Táborový orchestr v Mauthausenu musel hrát i při popravách vězňů, na snímku při potrestání Hanse Bonarewitze
Soudržnost československých vězňů byla v Mauthausenu dobře známá. Ke konci války, kdy byl Josef Klat už kápem, se skupina Čechů pokusila propašovat tři tisíce kusů chleba pro vězně v Rusenlágru. Němci totiž rozhodli, že je nechají zemřít hladem. Základem celé akce byla krádež potravinových lístků z trezoru dozorců a jejich následné využití k postupnému propašování chleba tak, aby si toho nikdo nevšiml. Tento odvážný čin se vězňům včetně Josefa Klata podařil. „Když jsi nepomáhal ty, nebylo ti pomoženo,“ uvedl jako zásadu, podle níž se čeští vězni v táboře řídili.
Nejubožejší byly ženy
Nejubožejší byly ženy. Josef si dobře pamatoval podmínky, v nichž musely žít: bloky 16 až 20, kde se místo dvou set tísnilo dvanáct set vězeňkyň, a k dispozici měly jen devět záchodů a dvě umyvadla. „Pro mne bylo asi nejhroznější, když přivezli z Ravensbrücku ženy. Když je ponižován muž, je to jiné, ale ty ženy…“ vzpomínal později.
Obdivoval jejich odvahu a vnitřní sílu, kterou dokázaly projevit i v tak ponižujících podmínkách. Přestože s nimi zacházeli potupně, uchovávaly si hrdost. Českým vězeňkyním vzdával úctu za to, že dokázaly jít na popravu zpívajíce československou hymnu. „Ony dokázaly i to, co nedokázali ani mužský, že se dokonce jednou i postavily esesákovi,“ říkal s obdivem.

Vězeňkyně z Osvětimi. Podobné scény se odehrávaly i v Mauthausenu, kam byly v roce 1944 přivezeny transporty žen z Ravensbrücku
Mauthausen osvobodila 5. května 1945 americká armáda. Josef Klat se po válce stal členem Mezinárodního vězeňského výboru a zapisoval jeho jednání. Nejprve se vrátil do Vídně, kvůli politické situaci se však později přestěhoval do Mariánských Lázní, kde pracoval jako zámečník. Do Mauthausenu se začal pravidelně vracet jako průvodce a aktivní člen Mezinárodního mauthausenského výboru. Zemřel v roce 2013. Jedna z jeho nejsilnějších vzpomínek se váže právě k návratu do tábora v roli návštěvníka. Večer si šel k autu pro cigarety a uslyšel miliony cvrčků.
„A teď mi to říkalo: Jéžiši! To jsou ty duše těch mrtvých, co zemřeli. Já jsem musel utéct, věříte tomu, že jsem musel utéct?“