Článek
Bylo jaro roku 1950. Na chodníku Kojetínské ulice v Kroměříži stojí šestiletý chlapec a drží rodiče za ruce. Na druhé straně ulice dává velitel v bílých rukavičkách pokyn a muži s kladivy rozbíjejí tiskařské stroje. Tiskly se na nich knihy Jakuba Demla, Josefa Čapka nebo Jana Zahradníčka, bibliofilské tisky, které rodina Krylových vydávala. Teď je dělníci mění na šrot pro Novou huť. Chlapec pláče. Táta jen řekne „Nebreč, chlapi nebrečí.“
Rodiče pak žili v suterénním bytě. Otec pracoval u Ostravy, stavěl silnice a kopal základy hutí Klementa Gottwalda, domů se vracel jednou za několik týdnů. Matka zůstávala s dětmi sama a pouštěla jim polské písničky. Jednu o horalovi, kterému se stýskalo po domově, učila zpívat i malého Karla: „Góralu, czy ci nie żal?“ Byla to píseň o muži zavřeném za povstání a Kryl si ji pamatoval celý život.
Kvůli špatnému kádrovému posudku Karel nesměl na gymnázium a skončil na keramické škole v Bechyni. Původně chtěl být výtvarník nebo sochař, po absolutoriu ale dostal umístěnku do továrny na sanitární keramiku. Otec mu z Ostravy psal dopisy. „Zlom vaz. Zachovej se jako chlap, neudělej hanbu dědovu jménu. Čestný charakter a dobré jméno je, doufám, i pro tebe nade vše.“ Měl rakovinu mozku a zemřel v roce 1971 ve věku 61 let. Kryl to později shrnul jednou větou: „Akorát že mi zabili tátu.“
Bratříček za jednu noc
Do roku 1968 hrál po malých sálech a objevoval se v rozhlase Ostrava. Psal písně, ale velký ohlas to nemělo. Všechno se změnilo v srpnu, když tanky dorazily do Jičína. Šel tehdy po ulici a všiml si dvou malých chlapců, kteří seděli před zahrádkou a mluvili o světě dospělých, který jim vtrhl do života. Vrátil se domů a během dvou hodin napsal píseň: „Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká, beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavírej vrátka.“ Píseň se dostala do hitparády Čtrnáct na houpačce, kterou uváděl Jiří Černý. Hned při prvním nasazení skončila na druhém místě, v dalším kole už vyhrála. Lidé si ji zpívali na náměstích, u táborových ohňů i na studentských kolejích.
Jiří Černý krátce nato připravil album Bratříčku, zavírej vrátka. Vyšlo v březnu 1969, ale další dotisk už zůstal ve skladech. Koncerty byly zakázány, písně se v rozhlase přestaly hrát. V září téhož roku Karel Kryl odjel na písničkářský festival do Západního Německa. Do Československa se už nevrátil a požádal o politický azyl.
Dvacet let v Mnichově
Mnichov pro něj nebyl domovem. Studoval tam němčinu a dějiny umění, hrál na kytaru a psal další písně. Od roku 1983 pracoval jako zaměstnanec Radia Svobodná Evropa. Připravoval sportovní a hudební pořady, psal básně i knihy. Sám to popsal slovy: „Dvacet let jsem se pořady v rádiu snažil tahat lidi z průserů. Jeden můj přítel, kněz, tomu říká civilní apoštolát.“ Tím knězem byl Anastáz Opasek, opat břevnovského kláštera a exulant. Kryl o něm mluvil jako o zpovědníkovi a otcovském příteli.
Desky, které vydával v exilu, se do Československa pašovaly ve falešných obalech od operetních árií. Za jejich poslech a šíření padly dva nepodmíněné tresty. Přesto si je lidé kopírovali na magnetofony a předávali dál. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl v Polsku velmi oblíbený. Jeho písně tam vycházely v překladech, včetně polské verze Bratříčka nazývané Braciszku. Na koncertě ve Vratislavi v roce 1982 s ním publikum zpívalo česky i polsky. Jeho písně zaznívaly během stávek a v období, kdy se formovalo hnutí Solidarita. V Mnichově žil s Marlene, se kterou se seznámil v polovině sedmdesátých let. Chodil tam do hospod, kde skládal písně, vtipkoval a psal i texty bez politického podtextu.
Po pádu Berlínské zdi
Na podzim 1989 vystupoval na festivalu ve Vratislavi. Do mikrofonu tehdy řekl: „Za měsíc v Praze.“ Do Československa se ale vrátil už 30. listopadu kvůli smrti matky. Československé občanství si ponechal, přesto si nebyl jistý, jestli ho celníci na hranicích pustí. Pomohl mu Anastáz Opasek, který se za něj zaručil a zařídil humanitární vízum. Návrat měl tragický důvod, ale první dny doma později označil za nejhezčí v životě.
Koncert Pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989 v pražské Sportovní hale zaplnil sál do posledního místa. Karel Kryl zpíval Morituri te salutant a publikum se k němu přidalo. V hledišti seděli i mladí lidé, kteří jeho písně znali jen z nahrávek šířených potají. V Československu přitom za dvacet let vydal jedinou desku. Krátce nato zpíval na Václavském náměstí státní hymnu společně s Karlem Gottem. Václav Havel v tom viděl gesto smíření disentu se zbytkem společnosti. Kryl to ale později označil za politickou chybu.
Po návratu čekal, že se bude řešit minulost. Že padnou jména a přijdou důsledky. Nestalo se to. Začal proto otevřeně mluvit o nových poměrech a politické reprezentaci. Vadilo mu, že se s minulostí nevyrovnala a že komunističtí pohlaváři zůstali bez trestu. Psal o tom písně. V roce 1990 vydal kritickou skladbu Sametové jaro, v písni Od Čadce k Dunajuvaroval před rozpadem Československa a své glosy shrnul v knize Země lhostejnost. V jedné z nejznámějších písní z té doby zpíval „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou, ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce. A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“
Část publika jeho postoje přijímala s rozpaky. Mnozí ho chtěli slyšet zpívat písně z doby před rokem 1989, ne komentovat aktuální vývoj. Začalo se o něm mluvit jako o zatrpklém člověku, který se nedokáže smířit se změnami.
V roce 1992 vydal album Monology s písněmi o Těžkoslovensku a rozpadu republiky. Zájem byl malý. Vadilo mu také, že exulanti neměli v Československu dobrou pověst. Mluvil o tom otevřeně: „Exulanti odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu zůstali.“ Politické komentáře psal také do regionálních novin, které četlo jen málo lidí. Zájem o jeho postoje nepřicházel ani z Hradu. Václav Havel se k jeho kritice nevyjadřoval a Kryl měl pocit, že pro něj přestal být partnerem k dialogu.
Zemřel 3. března 1994 v Mnichově na infarkt, několik týdnů před padesátinami. Zádušní mši sloužil Anastáz Opasek v klášterním kostele sv. Markéty v Praze. Kapacita kostela nestačila, venku se s ním loučily zhruba čtyři tisíce lidí. Z politické reprezentace přišlo jen minimum hostů.
Ivan Medek, tehdejší hradní vyslanec, na pohřbu řekl: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho proto nemají rádi.“ Z publika se ozvaly výkřiky „Lžete!“. Básník Ivan Martin Jirous reagoval: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takové kreatury jako Jacksona.“
Pamětní deska na domě v třídě Milady Horákové v Praze
Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově. Na náhrobku má jen jméno a data. Lidé k jeho hrobu chodí s květinami a svíčkami. V Kroměříži funguje stálá expozice věnovaná jeho životu a tvorbě. Jeho písně dál hraje bratr Jan na koncertech. Zůstalo po něm velké množství písní, básní, knih a stovky publicistických textů. A vzpomínka na člověka, který vždy říkal, co si myslel.
