Mary Berg: Patnáctiletá dívka, která dokumentovala hrůzy holokaustu a později zmizela v anonymitě

Narodila se jako Miriam Wattenbergová 10. října 1924 ve Varšavě. Její otec Shaya byl majitelem umělecké galerie v předválečné Lodži. Matka Lena pocházela z rodiny Zolotarewských z New Jersey a byla americkou občankou žijící v Polsku. Mary měla sestru Annu, se kterou sdílely výhodu amerického občanství po matce. Když nacistické Německo v září 1939 vtrhlo do Polska, byla Mary na prázdninách s rodinou v lázeňském městě Ciechocinek. V den svých patnáctých narozenin, 10. října 1939, začala psát deník, který se stal mimořádným svědectvím o životě a smrti ve varšavském ghettu.

Z Ciechocinka se rodina nejprve dostala do Lodže, odkud kvůli postupující německé armádě uprchla do již obléhané Varšavy. Usadili se na ulici Zielna 31. V polovině října se pokusili vrátit do Lodže, kde zjistili, že jejich byt na ulici Piotrkowska byl vykraden. Kvůli zhoršující se situaci Židů v Lodži nakonec město na přelomu let 1939 a 1940 opustili.

Mary patřila mezi hrstku privilegovaných Židů v okupovaném Polsku. Na klopě nosila americkou vlajku, která se pro ni stala jakýmsi ochranným talismanem. V dubnu 1940 se rodina přestěhovala do nového bytu ve Varšavě. Matka na dveře připevnila kartičku s nápisem „americká občanka“ a k ní malou vlajku. Pro Mary to znamenalo více než jen symbol vlastenectví. „Tento nápis byl úžasným talismanem proti německým banditům, kteří pravidelně navštěvovali židovské byty,“ napsala ve svém deníku. „Jakmile se u našich dveří objeví německé uniformy, sousedé nás prosí, abychom je pustili dovnitř, aby se i oni mohli schovat pod tímto zázračným znamením. Naše dva malé pokoje jsou plné k prasknutí – jak bychom mohli kohokoliv odmítnout? Všichni sousedé se třesou strachy a s tichou modlitbou na rtech hledí na dvě malé americké vlajky na zdi.“

15. listopadu 1940 bylo oficiálně zřízeno židovské ghetto. Židům bylo zakázáno pohybovat se mimo hranice určené některými ulicemi. „Práce na zdech – které budou tři yardy vysoké – už začala,“ napsala Mary. „Židovští zedníci pod dohledem nacistických vojáků kladou cihlu na cihlu. Ti, kteří nepracují dost rychle, jsou bičováni dozorci. Připomíná mi to biblický popis našeho otroctví v Egyptě. Ale kde je Mojžíš, který nás vysvobodí z našeho nového otroctví?“

Díky americkému občanství směla Maryina matka ghetto opouštět. Jednou měsíčně mohli američtí občané vyzvednout balíček potravin z kanceláře americké kolonie ve Varšavě. Přátelé dávali Maryině matce dopisy k odeslání, které musely nést její jméno, protože adresy musely odpovídat jménu držitele pasu, který je odesílal.

V létě 1941 se život v ghettu stal ještě beznadějnějším. Mary si v deníku stěžovala: „Kde jste zahraniční korespondenti? Proč sem nepřijdete a nepopíšete senzační scény v ghettu? Nepochybně si nechcete zkazit chuť k jídlu. Nebo se spokojíte s tím, co vám říkají nacisté – že zavřeli Židy do ghetta, aby chránili árijské obyvatelstvo před epidemiemi a špínou?“

Mary popsala, co korespondenti propásli: „Ulice Komitetowa je živým hřbitovem dětí sžíraných kurdějemi. Obyvatelé této ulice žijí v dlouhých sklepních jeskyních, do nichž nikdy nepronikne paprsek slunce. Skrz malá špinavá okýnka je vidět vyhublé tváře a rozcuchané hlavy. To jsou starší lidé, kteří nemají ani sílu vstát z postelí. Umírajícíma očima sledují tisíce bot, které procházejí ulicí. Někdy se z jednoho z těchto malých oken natáhne kostnatá ruka, žebrající o kousek chleba.“

Tyfus se šířil. „Včera počet lidí, kteří zemřeli na tuto nemoc, přesáhl dvě stě,“ napsala Mary v červenci 1941. „Lékaři si jen zoufale lomí rukama. Není žádný lék a všechny nemocnice jsou přeplněné. Na chodbách a v halách stále přibývají nová lůžka, ale to problém neřeší; počet obětí den ode dne stoupá.“ Vedle dramatických scén umírajících lidí popisuje Mary i druhou stranu života v ghettu. Oblíbeným místem zábavy v srdci ghetta byla „Café Hirszfeld“. „Zde můžete dostat vše, po čem vaše srdce touží – nejdražší likéry, koňaky, nakládané ryby, konzervy, kachny, kuřata a husy,“ napsala Mary. „Cena oběda s pitím se pohybuje od sta do dvou set zlotých. Tato kavárna je místem, kde se scházejí pašeráci, jejich milenky a ti, kdo si mohou dovolit luxus.“

V červenci 1942, těsně před zahájením masových deportací z Varšavy do Treblinky, byla rodina Bergových díky americkým pasům přemístěna do věznice Pawiak. Z relativního bezpečí věznice Mary slyšela výstřely a křik Židů odváděných na Umschlagplatz, odkud je naložili do vlaků a poslali na smrt.

V lednu 1943 byli Bergovi převezeni do internačního tábora Vittel ve Francii, kde čekali na výměnu zajatců. Po třech letech v ghettu a vězení působil Vittel jako ráj. „Každý měl vlastní postel a tábor byl čistý. Co víc by si člověk mohl přát?“ napsala Mary. První tři dny ani neopustila postel, protože se „nemohla nabažit potěšení z ležení v čistém povlečení.“ Přesto se často cítila provinile za své štěstí. „My, kteří jsme byli zachráněni z ghetta, se stydíme podívat jeden na druhého,“napsala v červnu 1943. „Měli jsme právo se zachránit? Proč je v této části světa tak krásně? Tady všechno voní sluncem a květinami, a tam – tam je jen krev, krev mého vlastního lidu. Bože, proč musí být všechna ta krutost? Stydím se. Tady dýchám čerstvý vzduch, a tam se můj lid dusí plynem a hyne v plamenech, zaživa upalován. Proč?“

Po roce čekání v táboře Vittel se konečně začaly připravovat výměny zajatců. Mary se dozvěděla, že její rodina je na seznamu. Konečně 1. března 1944, tři a půl roku od začátku jejich utrpení, Bergovi nastoupili do vlaku směřujícího do Lisabonu. Z portugalského přístavu pak vypluli na švédské lodi S.S. Gripsholm a o dva týdny později přistáli v New Yorku jako svobodní lidé.

Bergovi přežili, ale Mary nemohla zapomenout na ty, které zanechala za sebou. Napsala jedné ze svých přítelkyň ve Varšavě: „Má Rutko, řekni všem těm, kteří jsou ještě naživu, že na ně nikdy nezapomenu. Udělám vše, co bude v mých silách, abych zachránila ty, které ještě lze zachránit, a pomstila ty, kteří byli tak hořce poníženi ve svých posledních chvílích. A ty, kteří byli rozdrceni na popel, vždy budu vidět živé. Budu vyprávět o všem, o našem utrpení a o smrti našich nejbližších.“

Po válce se Mary vdala za leteckého mechanika Williama Pentina a usadila se v Yorku v Pensylvánii. Zpočátku se aktivně podílela na vydání svého deníku a snažila se šířit povědomí o osudu Židů za války. V rozhlasových pořadech a na veřejných vystoupeních vyprávěla o tom, co zažila. Její zápisky, vydané v angličtině v dubnu 1945 v New Yorku pod názvem The Diary of Mary Berg, patřily mezi první tištěná svědectví o hrůzách ghetta. Jenže pak se něco zlomilo. Na začátku 50. let naprosto zmizela z veřejného života. Žena, která kdysi slíbila „Budu vyprávět o všem, o našem utrpení a o smrti našich nejbližších,“ nyní odmítala jakékoliv spojení s minulostí. Zarputile bránila své soukromí a vytrvale odmítala poskytnout souhlas k opětovnému vydání svého deníku. Ten byl přesto znovu publikován, protože autorská práva držel její nakladatel a překladatel S.L. Shneiderman.

Mary se stala téměř poustevnicí. Svou židovskou identitu i svou minulost zcela utajila. Sousedé v Yorku, kde žila jako paní Mary Pentinová, neměli ani tušení, že je židovského původu, natož že přežila varšavské ghetto. Dokonce i její příbuzní odmítali poskytovat jakékoliv informace o jejím americkém životě. Začala žít jako „skutečná Američanka“, jak sama říkala, a živila se jako obchodnice s uměním podobně jako kdysi její otec. O důvodech tohoto úplného oddělení od své minulosti nikdy veřejně nepromluvila.

Zdroj:

https://en.wikipedia.org/wiki/Mary_Berg

https://1943.pl/en/artykul/summer-of-1941-in-the-ghetto-according-to-mary-bergs-diary/

https://www.jewishvirtuallibrary.org/mary-berg-an-american-in-the-warsaw-ghetto