Článek
Mende Nazer vyrůstala v horách Nuba na jihu Súdánu. Chodila do školy, pomáhala rodičům nosit dřevo a vodu, hrála si s kamarády a s kočkou jménem Uran. V jejich vesnici stály hliněné domky, kolem malá políčka a pár koz. Všichni se znali, slavili společné svátky a večer sedávali u ohně. Mende snila o tom, že se stane doktorkou. I přes chudobu byla šťastná.
Jedné noci v roce 1994 vtrhli do vesnice arabští jezdci. Zapálili domy, zabili dospělé a unášeli děti. Mende viděla plameny pohlcující jejich domov i nájezdníky, kteří vraždili sousedy. Její rodina utekla do hor, ale ona se od nich v chaosu ztratila. Dopadli ji a spolu s jednatřiceti dalšími dětmi ji odvedli pryč. Cestou ji znásilnili. Dvanáctiletá dívka, která ještě ráno myslela na školní úkoly a hry s kamarády, se ocitla v pekle. Tu první noc ležela na zemi s ostatními dětmi. Měla hlad i žízeň a kolem ní se ozýval jen křik a pláč. Transport skončil v Chartúmu, hlavním městě Súdánu, kde ji prodali do otroctví.
Vesnice v horách Nuba na jihu Súdánu s typickými hliněnými chýšemi
V Chartúmu ji koupila bohatá arabská rodina jako služku. Nedali jí ani jméno. Říkali jí jen „yebit“, hanlivým označením pro černou otrokyni. Ona je musela oslovovat „master“. Tím začaly nejhorší roky jejího života. Vstávala před svítáním a pracovala až do noci. Musela uklízet, vařit, prát a starat se o děti. Spala v kůlně, kde nebylo nic než odložené harampádí a špína. „Jedla jsem zbytky po rodině jako pes. Někdy jsem je ani nedokázala pozřít, ale neměla jsem na výběr,“ uvedla Mende.
Každý den čelila fyzickému i psychickému násilí. Bila ji nejen paní domu, ale i malé děti, které napodobovaly chování rodičů. „Dokonce i děti mě ponižovaly a říkaly mi ošklivé věci. Nikde jsem nenašla soucit,“ popsala. Sedm let otroctví proměnilo Mende v poslušný stroj. „Byla jsem jako stroj, který mohli zapnout a vypnout, kdykoli chtěli. Moje mysl byla otupělá, jako by zamrzla,“ vzpomíná. Neměla právo na vlastní rozhodnutí ani na život. Byla izolovaná, nesměla mluvit bez svolení a žila v neustálém strachu.
Otroctví v Londýně a boj o azyl
Po sedmi letech ji majitelé poslali sloužit k súdánskému diplomatovi Abdelu al-Koronkymu do Londýna. Pro Mende to byl úplně cizí svět. „Když jsem přišla na letiště, všechno mi připadalo tak staré. Všude bylo sklo, jako bych šla v nějakém kontejneru. Byla mi strašná zima a navíc jsem vůbec neviděla slunce,“ vzpomíná na první dojem z Evropy. Nemluvila anglicky, nikoho neznala a stále byla otrokyní, jen v jiné zemi.
Knihovna v londýnské čtvrti Willesden Green. Právě v této části města musela Mende Nazer sloužit v otroctví
Tři měsíce sloužila v domě diplomata ve čtvrti Willesden Green. Žila ve strachu, že kdyby se pokusila odejít, nikdo by jí neuvěřil a mohla by skončit ještě hůř. Nakonec sebrala odvahu. S pomocí dalších Súdánců, kteří se nad ní slitovali, se rozhodla utéct. Byl to nesmírně riskantní krok. Kdyby ji dopadli, hrozila jí smrt. K útěku ji dohnala touha po svobodě, silnější než jakýkoli strach. V září 2000 se jí podařilo utéct. Několik dní se skrývala a bála se vyjít na ulici. Až poté se obrátila na nevládní organizace a novináře, kteří její případ zveřejnili. Britské úřady však její žádost nejprve zamítly. Teprve po dvou letech, v listopadu 2002, po tlaku veřejnosti a lidskoprávních organizací jako Anti-Slavery International, jí byl udělen politický azyl.
Nový život
Mende svůj životní příběh sepsala do knihy Slave: My True Story, kterou v roce 2002 vydala spolu s britským novinářem Damienem Lewisem. Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do několika jazyků. V roce 2010 podle ní vznikl film I Am Slave s herečkou Wunmi Mosaku v hlavní roli a později také divadelní hra, v níž Mende ztvárnily britské herečky Lashana Lynch a později Ebony Feare. „Cítím, že musím promluvit za lidi, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsem byla já. Je jich tolik, ale strach jim brání se ozvat,“ říká Mende. Nešlo jí nikdy o slávu, ale o to, aby pomohla.
„Bylo pro mě strašně těžké rozhodovat sama za sebe a zvolit si, jak chci dál žít. Nebyla jsem zvyklá rozhodovat nebo dělat věci podle své vůle,“ vzpomíná na první měsíce svobody. Roky otroctví ji naučily jen poslouchat a bez odmluvy plnit příkazy. Teprve teď se musela učit rozhodovat sama za sebe.
Mende Nazer na konferenci v Salfordu u příležitosti premiéry hry Slave – A Question of Freedom
Dnes vystupuje před studenty, lidskoprávními organizacemi i zástupci vlád. Upozorňuje, že otroctví nezmizelo ani po zrušení v 19. století. Její příběh rozhodně není ojedinělý. Tisíce dětí z hor Nuba skončily podobně. Kmeny Nuba byly systematicky ničeny a jejich děti prodávány do otroctví. Moderní otroctví přitom existuje i v Evropě. Mende upozorňuje, že i tady mohou žít lidé, kteří jsou skrytě zotročeni, závislí na svých pánech a nemají kam se obrátit o pomoc.
Dodnes hledá svou rodinu, kterou neviděla od onoho strašného dne roku 1994. Jejím snem je jednou své nejbližší znovu obejmout. Zatím ale pokračuje ve své misi: dát hlas těm, kteří ho nemají, a ukazovat světu, že otroctví existuje i dnes. „Nikdy se už nevrátím do otroctví. Nikdy,“ říká. Dnes žije v Londýně a vypráví svůj příběh studentům.
Zdroje: https://www.brandeis.edu, https://en.wikipedia.org, Rozhovor s Mende Nazer zveřejněný na YouTube, Kniha: Mende Nazer, Damien Lewis Slave: My True Story. Virago Press, London, 2002
