Článek
Německý Spolkový kriminální úřad (BKA) nedávno zveřejnil statistiku, která v některých médiích vzbudila rozruch. Ukazuje se v ní, že mezi pachateli násilných trestných činů v Německu převažují cizinci. Na první pohled může statistika působit překvapivě. Při bližším pohledu ale zapadá do dlouhodobého vývoje, který je v Německu patrný už delší dobu.
Data se opírají o ukazatel TVBZ, který vyjadřuje počet podezřelých na 100 tisíc obyvatel dané skupiny. U německých občanů činí tato hodnota 163. U Maročanů je to 1 885, u Syřanů 1 740. Afghánci a Iráčané mají podobné hodnoty, rovněž kolem 1 700. Bulhaři dosahují 884, Srbové 814, Ukrajinci 443. Tato čísla nejsou marginální výjimkou, ale důkazem výrazného nepoměru.
Statistika se týká výhradně násilné kriminality. Nezahrnuje majetkové delikty ani přestupky. Ministerstvo vnitra sice připomíná, že mnozí migranti žijí ve složitých podmínkách a přicházejí z prostředí plného násilí, to ale není omluva. Násilí nelze tolerovat jen proto, že pachatel pochází z těžkých poměrů. Společnost, která si na to zvykne, riskuje, že se jí rozpadne to, na čem stojí.
Uprchlíci po příjezdu na nádraží Köln-Bonn
Když ideály narazí na realitu
Angela Merkelová v roce 2015 otevřela hranice a spustila jednu z největších migračních vln v historii Německa. Její heslo „Zvládneme to“ mělo být symbolem empatie a otevřenosti. Během několika let se však ukázalo, že situace je mnohem složitější. Do země přicházeli lidé bez dokladů, bez prověření, bez jazykových znalostí i bez respektu k základním normám. Nešlo pouze o humanitární krizi, ale také o bezpečnostní výzvu, kterou stát evidentně nezvládl.
Trestní právník Udo Vetter upozornil, že nože se v některých kulturách považují za běžný prostředek obrany i útoku. Právě to se přeneslo do německé reality. V roce 2023 policie evidovala přes 13 800 útoků nožem, v průměru zhruba čtyřicet případů každý den. Podle policistů se nože vytahují i při banálních sporech a jejich počet nadále roste.
Německem otřáslo několik brutálních případů. V Solingenu Syřan ubodal tři lidi. V Mannheimu zemřel po bodném útoku policista, pachatelem byl afghánský islamista. V Hamburku prošel městem pochod, během kterého lidé skandovali výzvy k zavedení chalífátu. Podle tajných služeb žijí v Německu desítky tisíc radikálních islamistů, kteří se nechtějí integrovat, ale změnit charakter státu.
Podle oficiálních údajů tvoří cizinci 41 % všech zatčených podezřelých. U vražd je to 44 %, u loupeží pak 46 %. Přitom podíl cizinců na celkové populaci je znatelně nižší. Tento nepoměr už nejde vysvětlit náhodou ani chudobou. Je to důsledek dlouhodobého přehlížení problémů a snahy chránit obraz multikulturní společnosti za každou cenu.
Ještě před deseti lety byla vstřícnost vůči uprchlíkům v Německu vnímána jako správný a morálně žádoucí postoj. Kdo s ní nesouhlasil, býval často označován za populistu nebo rasistu. Dnes se ale pohled na situaci mění. Stále častěji zaznívají názory, že Německo udělalo chybu. Ne tím, že pomáhalo lidem v nouzi, ale tím, že nedokázalo rozlišit mezi těmi, kdo pomoc skutečně potřebovali, a těmi, kdo ji pouze zneužívají.
Angela Merkel
Strach lidí i kolaps důvěry
Roste pocit nejistoty. Mnoho Němců se necítí bezpečně ani ve vlastním městě. Rodiče se obávají pouštět děti do školy bez doprovodu, ženy se večer raději nevracejí domů pěšky a lidé si začínají vybírat jiné trasy, než byli zvyklí. Někteří dokonce opouštějí čtvrti, kde je podíl migrantů nejvyšší. Nejde jen o ekonomické dopady nebo přetížené školství, ale o základní pocit bezpečí, který z každodenního života postupně mizí.
Veřejnost stále více pochybuje, že vláda situaci zvládá. Alternativa pro Německo (AfD) získala v únorových volbách přes 20 % a v některých spolkových zemích, jako je Sasko nebo Durynsko, přesáhla 30 %. Strana Sahry Wagenknechtové těsně propadla pod pětiprocentní hranici, ale přesto získala statisíce hlasů. Vládní strany, hlavně SPD, utrpěly historickou porážku a nedokázaly lidem nabídnout jasná řešení. Místo jistoty přišel další zmatek, a ještě větší podpora opozičních stran.
Za posledních deset let vložilo Německo do zvládání migrace stovky miliard eur. Peníze šly na bydlení, kurzy, školství, sociální programy. Jenže místo větší soudržnosti vidíme opak. Vznikají uzavřené komunity, roste kriminalita i napětí. Lidé se ptají, kde se stala chyba.
Navíc roste pocit, že o problémech se nesmí mluvit otevřeně. Kdo upozorní na kriminalitu spojenou s migranty, riskuje, že bude označen za extremistu nebo šiřitele nenávisti. Tím se ale prostor pro upřímnou veřejnou diskusi dál zužuje. Společnost ztrácí schopnost pojmenovat, co ji trápí.
V Německu už dávno nejde jen o ojedinělé případy. Čím dál víc lidí ztrácí důvěru, že stát dokáže udržet pořádek. Policisté hlásí, že v některých oblastech je jejich práce stále obtížnější, protože se setkávají s odporem, agresí i nedůvěrou. Obyvatelé si všímají, že pravidla přestávají platit pro všechny stejně.
Mnoho z těch, kteří se v Německu narodili nebo tam dlouhodobě žijí, dnes otevřeně přiznává, že by se nejraději odstěhovali jinam. Nejde jen o kriminalitu, ale i o kulturní proměnu, která postupuje rychleji, než si kdo dokázal představit. Lidé říkají, že se ve svém městě necítí jako doma. Mění se jazyk, zvyky, atmosféra i způsob soužití.
Kritika současné situace přitom neznamená nepřátelství vůči přistěhovalcům. Naopak mnoho lidí si přeje, aby integrace fungovala a aby ti, kdo se chtějí přizpůsobit, dostali férovou šanci. Jenže dnešní přístup nedokáže rozlišit mezi těmi, kdo přicházejí s respektem, a těmi, kdo přinášejí násilí, netoleranci a pohrdání západními hodnotami. Právě tento rozdíl by měl být základem jakékoli budoucí migrační politiky.
Nejde o odpor vůči jiným kulturám. Jde o obranu vlastní. Tolerance má smysl jen tam, kde je vzájemná. Jinak se z ní stává kapitulace.
