Článek
Mrazivá prosincová noc roku 1923 přinesla do polského lesa u Radomia hrůzu, kterou si nikdo nedokázal představit. Ráno se na policejní stanici objevila žena z blízkého romského tábora, která klidně oznámila, že zabila své čtyři malé děti. Tvrdila, že je tím zachránila před pomalou smrtí hladem.
Mladé Polsko se po první světové válce teprve vzpamatovávalo z obrovských škod. Válečné boje zničily většinu úrodných polí a v Polském království se produkce obilí propadla o osmdesát procent oproti roku 1913. Lidé hladověli, nejchudší byli na pokraji zoufalství. Vojáci během konfliktu rabovali jídlo, cennosti i hospodářská zvířata. Ceny potravin prudce vzrostly a většina obyvatel si nemohla dovolit ani ty nejzákladnější potraviny. Svět navíc sužovala španělská chřipka, která si vyžádala kolem padesáti milionů obětí. Romové tehdy žili na samém okraji společnosti. Bída je nutila krást, a tím jen posilovali nenávist svého okolí. Policie začala tvrdě rozpouštět cikánské tábory kvůli častým krádežím jídla a dobytka na farmách.
Sama s dětmi v zimě
Marianna se narodila v roce 1891 jako nemanželská dcera Aleksandry Dolińské. Dětství strávila v romském táboře poblíž vesnice Antoniówka nedaleko Radomia. Později se provdala a porodila čtyři děti. Nejstaršímu Stefanovi bylo sedm let, Bronislavce pět, Antonínovi tři a nejmladší Zofie bylo teprve šest měsíců. Její muž se snažil rodinu uživit, jak uměl. Společně s dalšími Romy kradl potraviny a dobytek z okolních farem. Policie zloděje brzy vypátrala a čtyři dny před tragédií, 4. prosince 1923, byl Mariannin manžel zatčen a uvězněn.
Zůstala sama se čtyřmi dětmi, bez jídla a bez jakékoli pomoci. Romská komunita se po vlně zatýkání rozprchla a nikdo jí nepodal pomocnou ruku. Možná ani o nic neprosila. Třeba se styděla za zatčení svého muže, nebo ji okolí jednoduše odmítlo. Celý týden se s dětmi toulala mezi vesnicemi Antoniówka, Dąbrowa Kozłowska a Siczki a marně hledala záchranu v mrazivém počasí. Podle jedné verze se nakonec ve svém zoufalství obrátila na místní policejní stanici. Ptala se, co má dělat, když své děti nedokáže nakrmit. Jeden ze strážníků jí bez přemýšlení odpověděl: „Když nevíte, co dělat, tak je oběste.“ Podle pozdějších posudků trpěla duševní nemocí a strážníkovu větu vzala doslova. Romové tehdy říkali, že Marianna byla nemocná a radu si vzala k srdci.
V noci z 11. na 12. prosince 1923 bloudila Marianna s dětmi v lesích u Antoniówky. Mrazivá tma a beznaděj ji dovedly ke strašnému rozhodnutí. Kolem osmé večer pověsila své děti na strom a ukončila jejich utrpení. Druhý den odpoledne, krátce po jedné hodině, přišla na radomské policejní komisařství. Klidným hlasem oznámila úředníkům, že předešlého večera své čtyři malé děti zabila a pověsila na strom v lese u Antoniówky. Policisté jí zprvu nevěřili, ale když je dovedla na místo, nalezli tam zmrzlá dětská těla visící na větvích. Policejní fotograf tehdy pořídil několik snímků, což u podobných případů nebývalo běžné. Nikdo tehdy netušil, že se tyto fotografie časem objeví v úplně jiných souvislostech.
Nemoc ji zbavila rozumu
Po zatčení byla Marianna převezena do věznic v Radomi a ve Varšavě. Během výslechů si vyšetřovatelé všimli jejího podivného chování a častých výkyvů nálad. Někdy propadala záchvatům zuřivosti a ubližovala si, jindy upadala do naprostého otupění, které trvalo i několik dní. Vyšetřili ji tehdejší přední psychiatři a popsali její stav jako těžkou melancholickou psychózu. Dnes bychom tuto nemoc označili jako bipolární afektivní poruchu. Lékaři dospěli k závěru, že byla „neutrálním pachatelem zločinu, osobou zbavenou v okamžiku činu vědomí následků“.
Nakonec byla převezena do psychiatrické léčebny v Tworkách, kde se jí ujal Witold Łuniewski, jeden z nejuznávanějších polských psychiatrů meziválečné éry. Její čin popsal jako psychopatologický pokus o rozšířenou sebevraždu, kdy nemocná zabila své děti, ale vlastní život si nakonec nevzala. Marianna v Tworkách zemřela roku 1928 ve věku sedmatřiceti let. Pohřbili ji na nemocničním hřbitově.
Witold Łuniewski
Z policejních fotografií se stala propaganda
Tyto fotografie nezůstaly v archivech. Postupně se šířily dál. Witold Łuniewski je poprvé zveřejnil v roce 1928 ve svém odborném článku v „Ročníku psychiatrickém“. Podruhé se objevily v roce 1948 v učebnici soudního lékařství. Z dosud nejasných důvodů se třetí verze snímku začala od roku 1993 vydávat za důkaz zločinů Ukrajinské povstalecké armády z roku 1943. Poprvé se tak stalo v časopise „Na Rubieży“, kde byl obrázek opatřen popiskem: „Polské děti umučené a zavražděné oddílem Ukrajinské povstalecké armády v okolí vesnice Kozowa v tarnopolském vojvodství na podzim 1943.“
Podobným způsobem snímek později využili i další autoři. Aleksander Korman jej zařadil do své práce o vztahu UPA k Polákům, Henryk Komański a Szczepan Siekierka jej otiskli v knize o zločinech ukrajinských nacionalistů. Fotografie byla dokonce zneužita už během druhé světové války i Němci, kteří ji použili v propagandě proti Sovětům a připsali k ní: „Tak bojují bolševici.“ V roce 2003 byla v Přemyšlu odhalena socha věnovaná polským obětem UPA. Zobrazovala děti pověšené na stromě ve stejné podobě jako děti Marianny Dolińské. Dokonce měla i „dráty“ přesně na místech, kde byly na fotografii rysy z poškozené desky. Sochu nakonec v roce 2008 odstranili. Pravdu o původu fotografií odhalili až v roce 2007 historici Ada Rutkowska a Dariusz Stola v článku „Falešný popis, pravdivé zločiny“, který vyšel v příloze deníku Rzeczpospolita.
