Článek
Přemýšlela jsem, jak tuhle kapitolu napsat. Když píšu, sypu doslova vzpomínky z hlavy. Jenže když to pak zpětně čtu, otevírá to staré rány.
A zároveň pořád dokola stejná otázka:
Proč si vybral mě?
Proč jsem mu věřila?
Poté, co jsem se tedy rozhodla práci ukončit dohodou, přišla značná změna.
Peníze jsem měla. Něco malého našetřené. Ale zaplatit z toho splátky, elektřinu, nájem, jídlo, hygienu a ještě mít něco bokem… to není zrovna ideální.
Ale on mi slíbil, že si budeme žít jako králové.
I po jeho boku jsem věřila.
Věřila jsem, že když je spolumajitel firmy na víno, nemůže se nic stát.
Ale stalo se.
Po nějaké době mi zakázal všechny.
Nesměla jsem se bavit s rodinou ani s nikým, kdo mě tak nějak znal.
Facebook mi změnil na nějaké klikyháky, které byste nepřečetli. Fotku odstranil.
A to prý všechno jen proto, abych byla v bezpečí.
-Líbilo se mi, že mě chrání.
Poté, co mi kompletně změnil život, se začaly teprve dít věci.
O byt jsem přišla. Měla jsem ho v nájmu a nájem měl platit on.
S majitelem se přede mnou pohádal. Dokonce mu ukazoval i nějaké výpisy z banky, takže jsem se postavila na jeho stranu a byla jsem proti majiteli také.
Jenže jsme neměli kam jít.
-On mi řekl, že zařídí bydlení u jeho sestry.
Tak jsme tam šli.
Ze mě se stala chůva a on si lebedil s flaškou piva a jointem v puse.
Jeho sestra se živila jako společnice v klubu.
Povahou byla stejná jako on. Nic neocenila.
Děti jsem krmila, vodila do školy a školky.
Po nějaké době už to nešlo vydržet.
Odejít jsem ale nemohla.
Buď bych zůstala na ulici, nebo… vlastně nevím.
-Ale začalo mi trochu docházet, že tenhle život jsem nechtěla.
Jeden večer, když jsem uspala děti, jsem zjistila, že mě někdo zamkl a já nemohla odejít.
Takže jsem vylezla oknem.
A tam jsem viděla něco nepředstavitelného.
Jeho sestra seděla jemu na klíně a byli dost blízko u sebe.
Jako by…
Ne.
To nemůže být možné.
Vždyť je to jeho sestra.
Když jsem se vracela a chtěla si odemknout, v tu chvíli stál za mnou.
Chytil mě do kravaty a začal říkat něco ve smyslu, co si to vlastně dovoluju a že mám dávno spát.
Spadla jsem na zem a lapala po dechu.
V tu chvíli mi šlápl na krk a tlačil mi hlavu k zemi.
Křičela jsem.
A on?
On se jen smál.
Ještě volal na sestru, ať se jde podívat.
Ta jen přišla a řekla:
-„Nedělej hluk, děti spí.“
Pak mě tedy nechal.
Když jsem odcházela, ještě mě kopl do zad.
Padla jsem vedle dětí a hned usnula.
Ráno jsem se probudila s tím, že ležel vedle mě.
Plakal.
Prosil o odpuštění.
Říkal, že byl opilý a že jsem ho naštvala.
Já…
Já měla pocit, jako by ve mně něco umřelo.
Ještě ten den mě jeho sestra vyhodila.
Ale on šel se mnou.
Nebyla jsem sama.
Ale zároveň jsem sama byla.
Byla to moje chyba?
Nebo jeho?
Už nevím.
Vím jen to, že jsem si s ním prošla ulici.
Nechcete stát v zimě na Václaváku a čekat, jestli vám někdo pomůže.
Já už byla zničená a neschopná tam dál být.
On vždy přes den na pár hodin zmizel a pak se vrátil.
Jenže když se vrátil naposledy, řekl mi, že mi našel ubytování.
Ale že tam nemůže být se mnou.
Že to zvládnu.
Byla jsem šťastná.
Konečně dodržel něco, co mi řekl už dávno předtím.
Jenže když jsme dojeli na místo, zjistila jsem realitu.
Stáli jsme…
před…
erotickým klubem.
Skutečně mě člověk, který říká, že mě miluje, prodal do erotického klubu?
