Článek
Proč jsem vlastně začala právě takhle?
Protože i já jsem si myslela, že navzdory domácímu násilí jsem pro něj ta jediná. Dokonce jsem si myslela, že se jednou vezmeme.
Zní to bláznivě?
Čtenáři, kteří se dostali až sem, možná nevěřícně kroutí hlavou. Někteří si možná říkají:
Jak mohla být tak blbá? Já bych dávno utekla.
Jenže žít s člověkem, který vás manipuluje, není tak jednoduché. Nedá vám jen tak vstát a odejít. Dostane vám do hlavy myšlenku, že za všechno můžete vy. A umí to tak dokonale, že vám postupně začne připadat úplně normální i to, co by vám dřív připadalo nepřijatelné.
V našem vztahu už navíc bylo dítě.
Kdybych se mohla vrátit na úplný začátek a věděla tehdy všechno, co vím dnes, nikdy bych se mu neoddala.
Pak přišla první exekuce.
A za tu jsem si samozřejmě mohla sama.
Peníze jsem přece měla. Tak proč jsem si je nezaplatila?
Ironií bylo, že finance kontroloval on. Já jsem si mohla vzít peníze na nákup, koupit něco dítěti nebo oblečení, ale rozhodně to nebylo tak, že bych si mohla jen tak veselé utrácet.
Kamkoliv jsem šla, jeho stín byl se mnou.
Jako týraná žena jsem musela být neustále ve střehu, abych něco nepokazila. Abych něco neudělala špatně. Aby nebyl důvod k další hádce.
Tohle všechno ale nepíšu proto, abyste mě litovali.
Ne.
Píšu to proto, že predátoři mezi námi existují.
A „pan dokonalý“ stále obchází svět jako hladový vlk a hledá svou další Karkulku.
A teď vám chci konečně prozradit, kdo pan dokonalý vlastně byl.
Bez omáčky.
A hlavně vám chci říct, co jsem se toho večera vlastně dozvěděla.
Seděli jsme spolu a on začal mluvit o svém dětství.
Podle jeho vyprávění pocházel ze čtyř dětí. Dva kluci a dvě holky.
O té nejmladší prý nikdy pořádně nevěděl. Měla být údajně dána do kojeneckého ústavu hned po porodu.
Co z toho byla pravda, dodnes nevím.
Nějaký čas měli všichni tři sourozenci žít pohromadě s rodiči. Po několika letech se ale podle jeho slov dostali do domova.
A právě tam začal jeho sen.
Miloval fotbal.
Hrával ho a jeho idolem byl nikdo jiný než Cristiano Ronaldo.
Na nějaký čas si ho z domova vzal jeho otec, který už s jeho matkou nežil. Měl jinou ženu.
A ta žena měla dceru.
Pak přišlo první přiznání, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli jsem správně slyšela.
Tvrdil mi, že kolem devíti let měl sexuální zkušenost právě s touto nevlastní sestrou.
Nevěřícně jsem na něj koukala.
Řekla jsem mu, že v tak nízkém věku přece není možné něco takového normálně chápat ani prožívat.
On mi na to jen odpověděl, že nevím, co všechno je možné.
Nevěděla jsem, co říct.
Mezitím jsem vykouřila snad čtyři cigarety a jen ho poslouchala.
A pak jsme se dostali k dospělosti.
K pravdě, o kterou jsem ho celou dobu žádala.
A tehdy přišla věta, která mi obrátila všechno vzhůru nohama.
Úplně klidně mi oznámil, že nikdy nebyl spolumajitelem firmy.
Cože?…
To si ze mě dělá srandu?
Já ho přece nikdy nemilovala kvůli penězům. Milovala jsem ho kvůli tomu, jaký byl.
Nebo jaký jsem si myslela, že byl.
A teď mi najednou říkal, že něco, čemu jsem věřila, nikdy neexistovalo.
Samozřejmě ze mě okamžitě vypadla otázka:
Kam tedy šly ty peníze?
A právě tam se začaly potvrzovat moje nejhorší obavy.
S majitelem bytu jsem se tehdy pohádala úplně zbytečně.
Bankovní výpisy, které jsem viděla, byly falešné.
Když údajně volal s firmou, ve skutečnosti mluvil se svým otcem.
A společně řešili, jak mě nejlépe zpracovat.
Peníze, které potřeboval, dostal.
Část poslal svému otci.
A za zbytek jsme si žili jako králové.
Najednou mi začalo docházet něco, nad čím se mi dělalo zle.
Já si žila nad poměry?
Z mých vlastních peněz?
Všechny ty dárky, věci a všechno ostatní, co jsem ani nechtěla?
Platila jsem je já?
Vztek ve mně začal růst.
Postavila jsem se a řekla mu, aby odešel.
V tu chvíli se začalo budit miminko.
Šla jsem ho pochovat.
A pak jsem se mu postavila znovu.
Tentokrát už jsem mu řekla, že musí okamžitě vypadnout, nebo zavolám policii.
Ten den mě uhodil naposledy.
A udělal to ve chvíli, kdy jsem měla v náručí naše miminko.
Spadla jsem tak, abych dítěti neublížila.
A najednou se ve mně něco zlomilo.
Nebo možná naopak probudilo.
-Zlost.
-Vztek.
Nazývejte to, jak chcete.
Položila jsem dítě do postýlky.
A poprvé jsem se mu opravdu postavila.
Vlepil mi další ránu.
Tentokrát jsem ale neudělala krok vzad.
-Dost.
Dva roky si mě tahal po všech čertech.
Poštval mě proti rodině.
Poštval mě proti přátelům.
A to všechno jen proto, že jsem konečně zjistila, že člověk, kterému jsem věřila, byl podvodník?
Plakala jsem.
Ne.
Dostala jsem přímo záchvat pláče.
Naštěstí to pravděpodobně někdo slyšel.
Na dveře zaklepala policie.
A já už se toho dne zpátky nedržela.
Řekla jsem jim všechno.
Že mě napadl.
Že nájemní smlouva je na mě a on v ní uvedený není.
A že chci, aby odešel.
Udělali to.
Jenže tím teror neskončil.
Pokračoval další tři roky…
A co se týče mě?
Mě zničil.
Nechal mi na krku drahý byt, protože on chtěl bydlet v hlavním městě.
Nechal mě s dluhy, protože jsem byla hloupá a šíleně zamilovaná.
Nechal mě s miminkem bez peněz.
A to všechno proto, že ve skutečnosti nikdy pořádně nepracoval.
Byl jako včela, která se lepí na sladký med.
A já jsem tehdy byla jeho medem.
Jenže…
Bohužel to zdaleka není všechno.
