Článek
Pořízení oděvů bylo v minulosti velmi nákladnou záležitostí. Jejich výroba byla i časově velmi náročná. Navíc byly drahé i výchozí suroviny, z nichž základ tvořil len, vlna a bavlna. Okrajově byla používána i vlákna z kopřiv, konopí a dalších rostlin rostoucích i v našich končinách. Nejžádanější textilní materiály, kterými byly hedvábí a bavlna, se navíc musely dovážet. Prvotní motivací pro vynález umělého vlákna pak bylo napodobení hedvábí. Rozvoj umělého vlákna nastal ve 20. století, čímž výrazněji zlevnil textil a umožnil tak obrovský rozmach módy, ta i díky tomu mohla rychle nabrat na dynamice co do rychlosti střídání módních trendů. Byť i nadále platilo a platí, že kvalitnější materiál je ten z přírodních vláken.
Nylonky
Ve 30. letech v USA vyvinuli polyamidové vlákno, které dostalo název nylon. Poměrně rychle se pak uplatnilo ve výrobě celé řady oděvů, asi nejvíce se do povědomí dostalo v podobě dámských punčoch, po tzv. nylonkách toužily ženy po celém světě. Zároveň si je mohlo dovolit větší množství žen, protože jejich cena byla oproti hedvábným nižší. V jejich prospěch pak hrála i lepší a snazší údržba a větší odolnost. Ačkoliv i ony nebyly zrovna levnou záležitostí, proto bylo běžné je spravovat, vznikaly i specializované správkárny.
Wynop versus silon
Vývoj polyamidového vlákna inspiroval vědce po celém světě. Poměrně krátce po americkém objevu následovaly další v Německu, kde se polyamidové vlákno začalo vyrábět pod názvem perlon, po rozdělení země se pak v NDR vyráběl srovnatelný materiál zvaný dederon. Ani v Čechách jsme nezůstali pozadu, v roce 1941 Otto Wichterle se svými společníky A. Novotným a J. Procházkou v laboratořích Baťových závodů ve Zlíně vyrobily polyamidové vlákno, které nazvaly nejprve wynop, což byl akronym jejich jmen. Kvůli světové válce se ale začal průmyslově vyrábět až v roce 1950, kdy vznikl závod v Plané nad Lužnicí pod názvem Silon. Materiál nazvaný původně wynop byl přejmenován právě na silon, údajně proto aby název co nejvíce připomínal americký nylon a lépe se prodával.
Americké nylonky se mezitím staly světově známými. Silonové vlákno se nejrychleji prosadilo ve sportovních produktech, asi i kvůli nemačkavosti, nenasákavosti a pevnosti. Nicméně tyto nejprve oceňované vlastnosti se časem staly negativy, jejich neprodyšnost dokázala způsobit vleklé kožní potíže.
Expanze polyamidového vlákna
Silon se začal využívat i na zpevnění dosavadních materiálů, běžně bylo možné se setkat s ponožkami i punčochami, které měly zesílené paty. Zároveň tento nový materiál umožňoval i větší množství barevných efektů, nejznámějším dokladem byly punčochy se švem, nejčastěji černým, který se stal v 50. letech velkou módou. Tento trend se k nám dostával ze Západu, ale plánované hospodářství nebylo schopné rychle uspokojit poptávku. Punčochy se švem se tak v Československu staly vysoce žádaným a zároveň vysoce nedostatkovým zbožím. Ženy si ale uměly poradit, šev si jednoduše malovaly přímo na nohy. Než se podařilo je začlenit do výroby, věnovalo se družstvo Obnova, podnik zabývající se právě mimo jiné i spravováním prádla, z našeho dnešního pohledu poněkud úsměvné činnosti a to našíváním švů na punčochy. „Výroba rozčleněná do pětiletých plánů nedokázala pružně reagovat na módní požadavky. Když se v polovině padesátých let přestaly nosit punčochy se švem, československý průmysl, který je začal krátce předtím konečně vyrábět, nebyl schopen se na tuto změnu přeorientovat.“ Říká Konstantina Hlaváčová se své knize Móda za železnou oponou z roku 2016. Další problém, který také krásně ilustruje tuto skutečnost, byl, že se rozvolňovala společenská pravidla a stále častěji ženy v létě punčochy odkládaly úplně, s tím hospodářský plán také nepočítal.
Druhá polovina 50. let se nesla v duchu stále většího rozvoje silonových materiálů a jejich stále širšího uplatnění ve výrobě oděvů, jako byly šaty, vrchní oděvy jako halenky, ale i pláště a řada dalších. Zkrátka, kdo se chtěl oblékat podle aktuální módy, silonu se nevyhnul. Silon navíc dokázal být i velmi pevným a tuhým materiálem, proto byl vítán i jako opora sukní ve formě spodniček, které se tak stávaly integrální součástí šatů a sukní samotných. Vzhledem k panující módě širokých kolových sukní byly právě tyto vlastnosti silonových materiálů více než žádoucí.
Průmysl navíc stále více experimetoval s „mícháním“ vláken, postupně se tak prosadily nejvíce tkaniny směsové - tedy takové, které kombinovaly jak přírodní materiály, tak umělá vlákna. Velký přelom pak nastal také u oděvů určených na koupání, v roce 1957 byly vyrobeny první plavky z tzv. kadeřavého silonu. Dosud se materiály určené na koupací úbory složitě „žabičkovaly“, což znamenalo šití paralelních řad stehů po prostoru látky, tím se dosahovalo jakési pružnosti a tím i lepší přiléhavosti k tělu. Proces schnutí ale trval nekonečně dlouho, naproti tomu plavky ze silonu schnuly podstatně kratší dobu.
Obrovskou módou se na konci 50. let a u nás především v letech 60. stal šusťák, tedy materiál z polyamidového vlákna, který byl ale vylepšen povrchovou úpravou (impregnací) tak, že nepropouštěl vlhkost. Pokud se navíc přidala hřejivá vložka, mohl takový oděv směle sloužit uspokojivě i v chladné části roku. Ze šusťáku se tedy vcelku logicky vyráběly především pláště.
Na konci 60. let s rozšířením nové módy minisukní se objevil problém s viditelností podvazkového pásu, který byl do té doby naprostou samozřejmostí při nošení punčoch (i on se navíc vyráběl z umělého vlákna často právě ze silonu, díky tomu byl pás pružnější a tím lépe sedl své nositelce). Výrobci si tak lámali hlavu, jak reagovat na tento požadavek. A tak se zrodily punčocháče, které dodnes dominují v ženském šatníku oproti punčochám, ty se stále dají koupit a jsou považovány za luxusnější zboží.
Velkým hitem, který přežil dlouhá desetiletí, byly silonové zástěry. Kdo by neznal pestrobarevné „šatové“ zástěry, s křiklavými vzory, divokých barev, které nosila nejedna babička, ale i mladší ženy se k nim uchylovali coby k rychlému převlečení, které se málo špinilo a schovala se pod něj velká část oblečení. Víte, že je lze koupit i dnes?
Umělá vlákna se ve velkém rozšiřují v době, kdy ženy masivně nastupovaly do zaměstnání, tudíž jim na domácí práce zbývalo nepoměrně méně času. Není proto divu, že se právě snadná údržba materiálů z umělých vláken, stala hlavním požadavkem při výrobě takovýchto oděvů. Ze silonu se pak vyráběly i pánské košile, které se nemačkali, tudíž nevyžadovaly zdlouhavé a náročné žehlení, a stejně jako plavky bylo i u nich výhodou, že rychle schnuly. Silonové košile pak ale časem vymizely z důvodů uvedených výše, kvůli neprodyšnosti se v nich člověk snadno zpotil, materiál to nenasákl a majitel košile tak čelil v lepším případě jen nepříjemným pocitům neustálého vlhka a horka, v horším případě se dostavila i svědivá vyrážka. Tato odvrácená stránka oděvů z umělých vláken pak vedla k tomu, že se stále více uplatňovaly směsové materiály, které měly jako celek mnohem lepší vlastnosti. Tento trend je pak vlastně patrný dodnes.
Použitá literatura:
Hlaváčková, Konstantina. Móda za železnou oponou: společnost, oděvy a lidé v Československu 1948-1989. První vydání. Praha: Grada Publishing, 2016. 287 stran. ISBN 978-80-247-5833-6.
Kybalová, Ludmila. Od „zlatých dvacátých“ po Diora. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 253 s. Dějiny odívání. ISBN 978-80-7106-142-7.
Silon, perlon, dederon - webová výstava Východočeského muzea v Pardubicích
Skarlantová, Jana. Od fíkového listu k džínům. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. 228 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 80-7169-785-0.
