Článek
A ten vám pak pošle nájemní smlouvu, ze které se vám protočí panenky.
Celý příběh začíná v devadesátých letech, kdy proběhla mírně řečeno nepovedená transformace zemědělské velkovýroby v Česku. Spousta jednotných, později už jen zemědělských, družstev na českém a moravském venkově zanikla, a na jejich místě jako houby po dešti začaly vyskakovat „zemědělské akciovky“, jistě jen shodou okolností se stejným základním kapitálem jako zlikvidované družstvo. Ve své štědrosti tyto „tunelfirmy“ nabídly bývalým družstevníkům nebo jejich dědicům „vypořádání“ jejich majetkových podílů. Ovšem nikoli za peníze na ruku; dostali jste třeba rezavý kombajn na součástky, nebo akcie nové akciové společnosti, kterými jste si ovšem mohli leda tak vytapetovat záchod, protože jsou neobchodovatelné. A nebo vám nabídli garáž, jako v případě, o kterém si dnes povíme. Vyprávěl mi ho můj velmi dobrý známý, říkejme mu třeba Petr. Předávám Petrovi slovo:
„Družstvo někdy v sedmdesátých letech postavilo bytovku a u ní řadové garáže. Sice na státním pozemku, ale kdo tohle tehdy řešil, že? Takže mně coby „restituentovi“ místo majetkového podílu ve výši 200 tisíc korun nabídl upocený jednatel nové akciovky čtyři garáže i s nájemníky, kteří z nich platili závratných 250 korun měsíčně. Pokusil jsem se garáže obratem prodat, ale zjistil jsem, že za 50 tisíc jednu neprodám ani náhodou a byl jsem nakonec rád, když se mi podařilo za těch 50 tisíc prodat dvě garáže dohromady. Zbývající dvě garáže mi ovšem zůstaly, stále na cizím (tedy státním) pozemku, za jehož užívání jsem státu platil nájem.
Takhle to fungovalo bezmála dvacet let. Pak se najednou stát probral a prostřednictvím svého úřadu, který má pro tyhle případy zřízený (rozuměj Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), mi nabídnul pozemky pod garážemi ke koupi, protože pro ně, jak napsal, nemá využití. Navíc argumentoval tím, že podle nového občanského zákoníku má dojít ke sloučení vlastnictví pozemků a staveb na nich stojících. Tak jsem zase já na oplátku obratem poslal úřadu nabídku na odkup garáží, protože pro ně nemám využití, s tím, že takto by se problém sloučení vlastnictví také vyřešil. Úřad odpověděl, že o koupi garáží nemá zájem, protože… Tenhle ping-pong trval několik dalších let.
Pak jednoho dne přišla novinka: další nabídka na odkup pozemků byla vylepšena o vyděračskou výhrůžku, že pokud na nabídku nepřistoupím, budou pozemky zařazeny do elektronické aukce, které se sice také můžu zúčastnit, ale vydražit je může kdokoli. Nabídková cena v této poslední nabídce odpovídala ceně, za jakou se v dané lokalitě ještě před pár lety prodávaly zasíťované pozemky pro výstavbu rodinných domů. Na takovou nabídku jsem přirozeně nereagoval - věděl jsem, že v daném místě není reálné takovou nemovitost prodat za podobnou cenu, a byl jsem si jistý, že aukce skončí bez prodeje. Tady jsem se ovšem dopustil fatálního omylu, protože - omezen svou poctivostí - jsem nebral v úvahu, že nemovitosti nekupují pouze lidé, kteří je potřebují, ale také ti, kdo z nich chtějí ždímat peníze, tedy spekulanti.
Asi půl roku poté mi úřad poslal vyrozumění o výsledku aukce, v níž oba pozemky vydražil jeden zájemce za cenu dvojnásobně překračující poslední nabídkovou cenu. Byla s ním uzavřena kupní smlouva, která ale nabyde účinnosti teprve po tříměsíční lhůtě, kdy mám možnost naposledy uplatnit předkupní právo a pokud zaplatím úřadu stejnou cenu, jako zaplatil nový zájemce, stanu se vlastníkem pozemků já a nový zájemce dostane kupní cenu zpět.
Člověka trochu zaráží, že novým zájemcem o pozemky je občan jiného státu Evropské unie. Na území ČR nemá trvalý ani dlouhodobý pobyt, ale je vlastníkem několika desítek nemovitostí roztroušených po celé zemi. A pozoruhodné je, že jsou to vesměs pozemky, na nichž stojí stavby, které patří jinému vlastníku. Zajímavé, není-liž pravda?
Mám teď dvě možnosti: podlehnout vyděračství státu a koupit si něco, co nechci ani nepotřebuju, navíc za cenu, která je v rozporu s cenami v čase a místě obvyklými, v rozporu se zdravým rozumem i dobrými mravy, nebo nepodlehnout a připravit se na to, že mě nový majitel pozemku dříve či později obešle s návrhem nájemní smlouvy, ze které mi v lepším případě podklesnou kolena, a v tom horším povolí svěrače.“
Pro pana Petra v důsledku tato Sofiina volba nemá dobré řešení; je prakticky lhostejné, jestli člověka „bere na hůl“ stát, nebo spekulant. Rozdíl je ovšem principiální: stát je (tedy alespoň by měl být) nástroj, který si občané platí prostřednictvím daní, aby chránil jejich zájmy, pokud nejsou v rozporu s ústavním pořádkem této země. Panu Petrovi zcela uniká, jak stát jeho zájem v tomto případě chrání. Odpověď na tuto otázku usilovně hledá…
Máte i vy nějakou podobnou zkušenost?
