Článek
Kamarád Honza řešil životní změnu a měl limitované prostředky na rekreační bydlení. Mohl si se svým rozpočtem pořídit zahradní chatičku uprostřed Vysočiny. Daleko za městem s příjezdem po blátivé cestě. Elekřina ano, pitná voda a odpad žádný, internet a telefonní signál také ne. Už vůbec nemluvě o pracovních příležitostech, protože v širokém okolí je zájem spíše o dělnické pozice.
Vzpomněl si na roky studií a praxi ve slunné Itálii. A ejhle, byt v luxusním místě na Sicílii, 20 minut cesty od letiště, vyšel levněji. Jsme v EU, paní v sicilské realitce už řešila podobné nákupy s mnoha Čechy, žádné bariéry a komplikace. Z Honzy se stal Giovanni.
Jeho největším výdajem jsou letenky do rodné vlasti, které si pořizuje s předstihem, v řádu pár stovek. Za teplo neplatí téměř nic, elektřina, voda, mobilní služby, vše je ostatně jako ve většině zemí EU výrazně levnější než v naší domovině. Samostatnou kapitolou je fantastické jídlo ve vysoké kvalitě, ovšem za nesrovnatelně nižší cenu než u nás. Stejně tak oblečení, obuv.
Cenu letenek mu kompenzují přátelé, kteří si občas na týden půjčí klíčky od jeho sicilské „chatičky“. Prostým ekonomickým pohledem, jeho životní náklady se rapidně snížily. Zcela neekonomickým pohledem, zbavil se většiny respiračních a dermatologických obtíží, přestal být ve stresu a naštvaný, jeho život se dělí na fáze „jsem šťastný na Sicílili“ a „těším se na Sicílii“. Nejen na slunce a výborné jídlo, ale také na přátelské sousedy, všudypřítomné úsměvy a malou českou enklávu.
Máme vysoké životní náklady jako národní tradici?
Zatímco správný a šetřivý český Honza trčí v pátek odpoledne v zácpě cestou na chalupu s drahou elektřinou, drahou vodou a cestou nakoupí předražené jídlo, Giovanni už odlétá z vídeňského letiště směr Catania; ostatně z pražského už toho zas tak moc nelétá.
Někdy si říkám, jestli jsme v Čechách opravdu tak strašně bohatí, nebo tak velkorysí? Nebo prostě jen líní to řešit? Máme přiliš vysoké životní náklady. Od předražených nemovitostí a bydlení (vyšroubovaných mizernou nabídkou), přes drahé energie, ceny mobilních operátorů až po základní potraviny (i ve slevě).
V ateistickém Česku nechodíme v neděli do kostela, ale do nákupních center, kde necháváme peníze za předražené oblečení a obuv, s pocitem, že jsme něco víc. Stačí pak mrknout na přepočet na Eura, nebo na zahraniční e-shop, a můžeme si říct, že jsme dobří furianti. Platíme přemrštěné peníze jen za pocit něčeho lepšího.
O základních potravinách, kde cena a kvalita těžce ujíždějí, vám nejlépe popovídají všichni, kdo bydlí blízko německých či polských hranic. Opravdu jsme tak specifická země, že dobrovolně akceptujeme předražené šunty? Ano, támhle od pivního stolu slyším námitku, že pivo, naše pivo máme přece.nejlepší a nejlevnější. Což už taky neplatí, stačí si zajet do německého Kauflandu pro Plzeň v akci.
Jak z toho ven?
V prvé řadě máme mít dávno Euro. Stačí se podívat na visačky u oblečení a obuvi a hned vidíme, jak se u nás přepočítává.
Ještě jsme se nenaučili pracovat s poptávkou. Za přemrštěné ceny si věc prostě nekoupit. Nepotřebuji, nebo koupím v zahraničí.
Horší je to se službami typu energie a operátorů, tam nám musí fungovat víc složek jako antimonopolní úřad, ERÚ, ale to je na delší pojednání.
V neposlední řadě to chce mít skutečnou národní hrdost. Nespokojit se s předraženými šunty. Neradovat se ze slev z předraženého zboží. Je na nás, abychom požadovali kvalitní zboží a slušné ceny, přece za to stojíme.
