Článek
Pouťová tancovačka je v okolních vesnicích stejná už pár set let. Mění se jen kapely, oblečení a legální drogy. Stejné roztoužené pohledy dívek na mladíky, nenápadný dozor rodičů na ty naše mladý, furiantsví ženatých mužů a snaha vypadat i po letech k světu u vdaných žen.
Tradice, kterou pořád přijímají všechny generace, i když si je mění podle své doby. Parkety ulepené od piva, prsty od cukrové vaty, košile od potu. Směs veselí, dramat, dekadence. Veselé začátky a náročné dozvuky.
Sedím na návsi na zábradlí, blíží se půlnoc, tříští se tu Modern Talking od kolotočů a Sex je náš z kultůráku, měsíc dohlíží na páry mizící ve tmě, andělé strážní zapínají pohotovost nad opilci. Hedvábné šaty po mamince, zelené, nikdy nenosím zelenou, ale vypadají jak letní louka. Rudé sandálky, zkrátka novodobý hastrman od Josefa Lady, co sedí mimo dění a hledá klid při měsíčku.
Pět let studií, pět let mimo venkov. Spojení s rodnou hroudou jen víkendovým životem, pěvecký sbor a v létě česká beseda. Kdysi v 16 letech to byl vtipný výstřelek, na taneční zábavě jako půlnoční překvapení zaznělo Páni, dámy, beseda začíná! Z recese se stala tradice, maminky i babičky našily prosté horácké kroje.
Košile, sametová vesta, kluci žluté kalhoty, holky široce nabíraná sukně a zástěra. Beseda měla úspěch a stala se staronovou tradicí. Starší učí mladší i děcka z okolních vesnic, kroje jsou putovní. Už netančím, jen učím mlaďochy, ale dneska jsem zaskočila za jeden podvrtnutý kotník. Sukně se roztáčí, na konci zvedačka jak v Hříšném tanci, bavím se. Potlesk, klanění, tak se jdem převlíct do civilního.
V pauze v plné chodbě jde proti mně Johnny. Ten krásný nafrněný Pražák, co má někde za rybníky chalupu. Potkává mě celé léto v obchodě, skáče šipku z hráze rybníka, jezdí na kole, když okopávám kapustu. Pokaždé protřepe ty svoje dlouhé vlnité vlasy a nasadí přezíravý úsměv. Krásný a namyšlený. A ted i opilý.
Rozběhne se ke mně a nahlas začně zpívat Až já budu velká, bude ze mě selka. Jo, přesně tak vypadám, jak z Ladova leporela. Velikost 38, ale v nabírané sukni jsem jak široká selka. Ještě krajáč mléka v ruce chybí. Jsem dospělá, se dvěma diplomy a stejně mě poníží jeden namyšlený opilec.
Tak tu sedím na okraji návsi na zábradlí, jak starý hastrman, přemýšlím, jestli mám jít šest kilometrů v noci pěšky, nebo někoho uprosit na svezení. Vždycky sama. Červenec 1999, přede mnou nová životní etapa, život v Praze, za pět měsíců slavný vstup do roku 2000 a já budu někde uprostřed města nejosamělejší člověk na planetě. Nevím proč mě napadlo, že by se mnou mohl být Johnny s krásnými vlasy…
Další přestávka, veselý dav se valí z kultůráku, v záři pouťových reflektorů vyběhne s kamarády postava v bílém tričku a božskou hřívou. Zpívá, tančí, křičí. Vesele, bezohledně. Proplete se mezi kolotoči, zaměří pohled na mě, pak na obří zelený obdelník před ním a teatrálně zařve do pomlky.
- Ty kráso, taková prdel světa a maj na návsi hřiště s povrchem třetí generace!
A rychle se rozběhne mezi zábradlím na zelenou plochu.
Na hladinu hasičské nádrže, pokryté hustou vrstvou vodní rostliny. Okřehek menší, kdo by neznal jeho hojné rozšíření na našich rybnících. Tak Johny ho nezná a před zraky všech se snaží neutopit z šoku. Popostrčím dva kámoše tanečníky, pomozte mu z vody, za výčepem je sprcha a půjčte mu suchý kroj.
*****
Odbíjí půlnoc na kapličce, z kultůráku zní Noting else matters, čas sbližování. Nakládám s kamarádkou naše kroje do auta, přijel pro ni tatínek. Blíží se ke mně postava v horáckém kroji. Bílá košile, žluté gatě pod kolena, mokré vlasy. Český Honza, žádný Johnny. Stejně vypadá božsky.
- Kluci říkali, že to tys pomohla. Díky.
Nervózně se zavrtí, popotáhne košili. Asi je naostro, napadne mě a vydržím se nesmát. Nejsem škodolibá a nikdy nebudu.
- Tak se nezlob za ty řeči. Nechceš jít tančit?
Teď! Teď je ta chvíle, kdy se mám roztouženě usmát, zajiskří mi oči, nad hlavami se nám rozletí motýlci a odejdeme ruku v ruce vstříc nejkrásnějšímu tanci v životě!
- Promiň, my už jedeme, ráno brzy vstávám, to víš, venkov. Kroj v pondělí dones do prodejny. Tak čau.
Odpustila bych mu selku, unesu ztrátu iluze i Českého Honzu. Ale přece si nezačnu s někým, kdo nezná okřehek menší, no uznejte.
