Článek
Začátkem úvahy si dovolím citovat znění druhého článku ze Všeobecné deklarace lidských práv:
Každý má všechna práva a všechny svobody, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Voláme po rovných právech, ale chceme je?
Podle rasy a barvy pleti jsme se za poslední tři dekády naučili lidi jakž takž akceptovat, alespoň formálně.
Podle pohlaví si myslíme, že již zvládáme. Ono je tedy jednodušší hlasitě volat po právech sexuálních menšin, což je v pořádku. Ale otevřeně přiznat, že v naší civilizované zemi ženám nejsou rovná práva dopřávána, jak ukazují data (mzdy, domácí násilí, …), je jiné kafe. Sice už se to neříká nahlas a formálně, ale vždycky nějak někde vyjde, že zákony a normy tvoří hlavně muži a především pro muže.
Zvládáme svobodu vyznání?
S náboženstvím nám to pořád nejde. Komunisti odvedli velkou práci. Nenávist k lidem s vírou je hluboko zažraná. Ať si klidně v něco věří, ale zcela soukromě, a neobtěžují … nic proti věřícím nemám, ale … a dokonce mezi nimi mám několik přátel. Nicméně, otevřeně nenávistné výroky vůči křesťanům jsou u nás vyslovované a akceptované, v tom zdrženliví nejsme.
Stačí jeden výrok důchodce, kterému třeba utekl svět, ale shodou okolností byl hodně let formálním správcem církve v naší zemi, a je oheň na střeše. Tisíce nenávistných komentů ke křesťanům. Vztahování jednoho výroku na všechny potvrzuje předsudky.
Zrovna katolická církev je instituce mnoha různých názorů; po celé zemi najdeme dostatek moudrých, laskavých a liberálních kněží, ale to by přeci nepřitáhlo tolik pozornosti. U Halíka nebo Marka Orko Váchy jsme ochotní se chvilku dojímat, ale pak jedním dechem vypouštíme předsudečné výroky.
Ani pro samotné katolíky není snadné číst výroky bývalého arcibiskupa. Naštěstí každý člen církve je zodpovědný především svému svědomí. Mnohem bližší mu je otec z jeho farnosti. Ale ani ten mi neříká, co si mám myslet. Plní roli průvodce a nositele naděje. Víra je moje.
Dobrovolně poskytujeme prostor
Výroky bývalého pražského arcibiskupa běžného katolíka zamrzí, ale to je asi tak všechno, jaký mají dopad do jeho občanského i duchovního života.
Proč tedy takový humbuk? Proč Duka tolik dráždí? Více nevěřící než křesťany, on - člověk s nulovou výkonnou mocí pro naše civilní dění? Proč tolik vadí, že zase něco sporného řekl?
Je odpověď tak prostá, že to sype to lajky a kliky? Je u nás snadnější nastolit téma, které každého rozčílí, byť s nulovým dopadem na obohacení a směrování našeho života?
Věnovat se tématům, která ovlivňují náš život by vyžadovalo mnohem víc úsilí, povědomí, nadhledu, schopnosti analyzovat a formulovat myšlenku. A konstruktivní témata v dnešní ukřičené mediální kultuře nepřinesou tolik pozornosti.
Ruku na srdce, od koho jiného bychom očekávali ultrakonzervativní výroky, než zrovna od Dominika Duky? Pobuřuje nás to? On má ale právo si vyslovovat co chce. Vadí nám, že jeho výroky zaznívají veřejným prostorem? Tak je nesdílejme. Dobrovolně naskakujeme na každou provokativní větu. Naše svaté rozhořčení mu vlastně dělá dobrou službu.
„Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říci.“ — Voltaire
Halasně se řadíme k liberálům. Pojďme si tedy ukázat, že zvládáme rozličná témata, že nepotřebujeme jediný správný názorový proud a že zvládneme respektovat odlišnosti a ovládat své emoce a rozčílení. Je na nás, čím zaplníme veřejný prostor. Zásadních okruhů, které je třeba oddiskutovat a zatím to nezvládáme, je nepočítaně.
Skutečně liberální demokracie má dostatek vlastních nosných témat, vnitřní síly a otevřenosti. Jednoho Duku unese bez ztráty kytičky.
