Článek
Osoby na jevišti i v předsálí strnuly jak figurky v Betlémě. Ticho trvalo dlouho, pak se všichni začali víc snažit, míň mračit, přece se v takovém okamžiku nebudeme chovat trapně. Možná se tomu výjevu odněkud nahoře, od osvětlovačů, nasmíval jeden dramatik.
Neplačte nade mnou!
Já, racoinální a otrlá žena, jsem tehdy často nekontrolovaně plakala. Ale proč? Nikdo tu nejsme navěky a Václav Havel ještě minulý týden hovořil s Dalajlámou, odešel v klidu obklopený svýminejbližšími.
Samozřejmě, plakala jsem nad námi. Nikdo takový už se neobjeví. To je vyšší šance, že do vás dvakrát uhodí blesk nebo dvakrát po sobě vyhrajete Jackpot. Nikoho takového naše země už mít nebude. A co my teď bez něj?
Autoritou i po odchodu z funkce
Viděno dnešní zkušeností, není to samozřejmost, že prezident po odchodu z funkce zůstává světově uznávanou autoritou, morálním kormidlem. Jeho postoje a názory neustále měly sílu korigovat naše politiky, i když doma není nikdo prorokem.
Proto jsem plakala, už je nebude nikdo krotit. Už naplno rozjedou svoji agendu, kam se svoboda a politika lidských práv ne vždy vtěsnala. Už se začaly říkat nahlas věci, které do té doby byly nemyslitelné. Smiřování s lumpárnami, sentiment po starých časech.
Svět se vykolejil
Za třináct let se toho stalo příliš mnoho. Nástup populistů a extremistů. Deset let permanentního přílivu dezinformací z východu se všemi jeho následky. Nástup sociálních sítí. 2014 Rusové na Ukrajině bez patřičné odezvy světa. 2022 Rusové otevřeně Ukrajinu napadli. Protože mohli. Svět osm let přihlížel a nezasáhl.
Věřím tomu, že Havel by už v roce 2014 neústupně trval na právech Ukrajinců. Že by využil své autority a přiměl světové státníky k akci proti okupaci Donbasu. Že by neustoupil a nepřestal.
Bez Havla svět jen přihlížel a teď nás to všechny stojí víc, než si umíme představit. Nejen válečné výdaje. Ztráta jistot míru, populistické zneužívání konfliktu, snaha rozbít jednotu EU a civilizovaného západního světa.
Zvládli bychom dnes Václava Havla?
Jak by se nám dnes hodil státník se světovým respektem a silnou vizí. Ale volili bychom dnes do čela člověka jako je Václav Havel? Skromného, nenápadného, nesmělého chlápka s roztomilou vadou řeči? Sbíral by lajky za prohlášení, která nejdou vždycky s davem? V časech, kdy je politické PR důležitější než obsah politiky?
Očima dnešních komentátorů by to byl progresivní liberál, který narušuje to, co se tak nějak dělá odjakživa. Ani trochu tradiční, už vůbec ne hezký český. Trochu podivín, píše nějaké směšné knihy, prosimvás, to by ani nikdo nevydal. Žádné finanční ani podnikatelské skupiny za zády, krom jednoho restituovaného paláce nevlastní média, no zkrátka bez šance.
Oponenty nenapadá hrubě, mluví ve složitých větách, myšlenky příliš hluboké. To nezvedá sledovanost, to nestojí za komentář. Dnes by Havel netrhal počitadla u prokliků.
Česko hledá Havla
Všechny přímé prezidentské volby ukázaly, že hledáme nového Havla, avšak neměl by být zas tak úplně takový jak Havel. Neschopnost odhlédnout od slabin demokratických kandidátů nám dvakrát po sobě vynesla na Hrad Miloše Zemana.
Copak u nás už není nikdo, kdo má silné morální ukotvení? Disciplinu i pracovitost? Nesobeckost i jasné cíle? Neústupnost od základních principů svobody, demokracie a lidských práv? No možná je, ale… (zde si doplňte množinu malicherností, kvůli kterým by byl nový Havel NEVOLITELNÝ)
Věřím, že v naší zemi lze najít několik lidí, mužů i žen, kteří by mohli být kvalitními pokračovateli Havla, a to nejen v prezidentské funkci. Jen je nesmíme ve světě založeném na lajcích přehlédnout.
