Článek
III. Koňský tábor
Slíbila jsem posledně, že vám povím, jak to všechno vlastně začalo, že jezdíme na koňský statek. A tady to je.
Několikrát do roka se konaly „jezdecké dny“. Jednalo o westernové ježdění, ke kterému na „našem“ Svobodném statku přibyl i tzv. parawestern. Tato „odrůda“ jezdeckého sportu vznikla pod patronací právě toho statku, kde jsme s naší „smečkou“ trávili krásné pohodové víkendy. Šéf statku „Kryšpín“ se rozhodl v rámci své jezdecké školy poskytnout možnost jízdy na koni i handicapovaným dětem a dospělým. Díky tomuto svému snažení se stal průkopníkem parawesternu u nás a v současné době se věnuje i hipoterapii.
Když bylo synovi sedm let, oznámil nám, že se chce ve škole přihlásit na týdenní koňský tábor. Věděla jsem, že oplývá láskou a obdivem ke všem čtyřnohým tvorům, ale připadalo mi, že na koně je ještě příliš malý. Těžké však je odolat dítěti, které po něčem touží tak moc, jako Lukáš toužil jezdit na koni. Rodinná rada zasedla a rozhodla, že na tábor pojede, pod podmínkou, že se osobně přesvědčíme, zda vše odpovídá tomu, co škola v letáčku uváděla. Tehdy jsme poprvé přijeli na statek. Byl víkend a konal se právě „Jezdecký den“. Znamenalo to, že zde probíhaly různé soutěže v jízdě na koni. Porota, které předsedal šéf statku, Kryšpín, hodnotila nejen rychlost zvládnutí úkolu, ale i přesnost a v první řadě souhru, chcete-li soulad jezdce s koněm. Měli například objet úsek plný barelů navíc s tím, že z každého barelu musel soutěžící vzít sklenici s vodou a plnou (alespoň co nejplnější) ji postavit na následující barel. Koníci jsou soutěživí tvorové, to určitě, avšak občas se některý z nich rozhodl, že mu barel určitě ublíží, a za nic na světě se nehodlal k něčemu tak nebezpečnému přiblížit. Dosáhnout na sklenici s vodou a o kus dál ji zase plnou postavit na určené místo, přitom nesklouznout z koňského hřbetu, byl v tom případě nadlidský výkon. Zábavné – ovšem hlavně pro diváky – také bylo pozorovat, jak se jezdci snaží přimět své miláčky k tomu, aby couvali několik metrů mezi dvěma rovnoběžnými kavaletami (tyčemi) vzdálenými od sebe necelé dva metry. To pak člověk pochopí, co myslí trenér tím, když jezdci učedníkovi řekne: „Pozor na to, kůň nemá volant ani brzdy.“ A já dodávám, že ani zpátečku.:-)
Na jezdecké dny přijíždějí soutěžící a návštěvníci zblízka i zdaleka. O pohodu včetně občerstvení, country muziky a často i prodeje ručně vyráběných suvenýrů se stará pořádající jezdecký klub. Nejlepším zážitkem pro nás bylo pozorovat vřelý vztah, který mají lidé se svými koňmi, čím lepší vztah, tím lehčeji jezdci ovládají svá obrovská zlatíčka a mnohdy ani nepostřehnete, že kůň nějaký povel dostal.
Od okamžiku našeho příjezdu na sluncem zalité nádvoří statku jsem ucítila zvláštní teplo v žaludku. Říkám tomu „medový pocit“. Znamenal nic nemuset, nikam nespěchat, vyhřívat se na sluníčku a kochat se pohledem na kolem pulzující život. Táta Pavel se také svěřil: “ To je zajímavý, jsem na statku, vlastně zemědělské usedlosti a padla na mne nostalgická trempská nálada.“ Brzy jsme měli zjistit proč. Středem dvora nás přišel uvítat šéf statku. Chvíli na sebe oba muži hleděli beze slova, než si padli do náruče. Staří kamarádi z trampu se rychle poznali. To bylo radosti. Navíc Kryšpín, jako šéf, se po tu dobu, co se neviděli, věnoval výhradně práci s dětmi na profesionální úrovni. Mohli jsme synovi s klidem oznámit, že na koňský tábor pojede. Dovedete si asi představit té radosti.....
