Článek
Krasavec Jantar
Jinak také Jantárek, jak mu říkával můj syn. Padli si spolu do oka hned na naší vůbec první návštěvě na statku o Jezdeckém dnu. Tenkrát ještě před začátkem soutěže, sotva jsme dorazili, Lukáš někam zmizel. Dostihla jsem ho až ve stájích u koní. Konkrétně u jednoho koně -„krasavce“ s jantarovou srstí. Jeho ušlechtilá hlava s modrýma očima orámovanýma dlouhými řasami, hustou hřívou a ohonem stejné barvy s bílo černým „melírem“, se nakláněla přes zábradlí boxu a hubou něžně žužlala blonďatou Lukáškovu čupřinu. A klučík, jakkoli byl čistotný a háklivý na olizování zvířaty, držel, oči zavřené a nechal se koníkem laskat.
Říká se , že zvíře samo si najde svého pána, pokud to tak skutečně funguje, tak to potkalo i Lukáše s Jantarem. Od první chvíle se s chlapce a koně stala nerozlučná dvojka. Šéf měl s Jantarem mnoho práce vždy, když jsme ze statku odjížděli. Jak Jantar vyváděl, to se hned tak nevidí. Naštěstí si zvykl, že se pravidelně vracíme a postupně se zklidňoval. Za pár let, kdy Lukáš povyrostl a měl na Jantárka příliš dlouhé nohy, aby na něm mohl jezdit, i tehdy se vždy po příjezdu ke koním šel se svým jantarovým kamarádem pozdravit. Jinak to ani nebylo možné, protože koník odmítal kohokoli poslouchat, dokud se s ním Lukáš náležitě nepřivítal.
Pokud jste si mysleli , že se lidé umějí urazit, když je jejich známí a přátelé přehlížejí, nepozdraví, nepochválí… Tak to jste nezažili, jak to umí koně. Jantar a Lukáš nejsou jediným příkladem z našich koňských víkendů a dovolených. Táta Pavel už kdysi „v mládí“ na koni jezdil. Jak se nám svěřil, párkrát i s koně spadl, to však prý byli koně jinak vedení a někdy se i schválně snažili jezdce shodit. Nyní na Svobodném statku jsme poznali koníky, kteří byli vedeni s láskou, i když samozřejmě důsledně a přísně. Jinak to ani nejde. Ale vždy je účinnější dosáhnout svého u zvířete odměnou a dobrým slovem, než tvrdým drilem, bičem, ostruhami. Laskavým vedením člověk dosáhne toho, že koník poslouchá, protože chce a ne, protože se bojí. Možná se mnou někteří odborníci nebudou v tomto souhlasit, ale takový je můj laický názor a zkušenost. Ostatně ke stejnému cíli můžeme dojít různými cestami. To už jsem však zabrousila jinam, než jsem měla původně namířeno.
Urážlivý Flint
Vrátím se k tátovi Pavlovi a jeho ježdění na Flintovi, velké černé třímetrákové hromadě svalů a lásky k lidem. Flint byl a je hlavně pohodář. Jeho charakteristickým rysem byla neustálá chuť k žrádlu, také však velká síla a pohodlnost. Tak třeba dokázal ve stáji pod sebou spást i podestýlku. Když k tomu došlo, začali jsme mu místo podestýlky dávat kůru a i tu dokázal spást. :-)) Táta nějakou dobu trénoval výhradně na Flintovi , asi rok. Jednou bylo třeba zajet i novou kobylku a tak táta jel na vyjížďku s ní. Po vyjížďce a odstrojení a vyčesání kobylky Střelinky, se šel táta podívat za Flintem s „úplatečkem“ - jeho oblíbenou pochoutkou - patkou chleba. Kůň si ho ani nevšiml, myslím tím ani táty, ani chleba, což u něj nebývalo zvykem. Otočil se k tátovi zadkem a otráveně zafrkal: „Jsem uražen. Žárlím.“ - tolik překlad :-)) Další víkend to náš táta Flintovi vynahradil a vše bylo zase v pohodě.
