Článek
Dlouho mi chyběla radost. Po mnoho let se postupně někam vytrácela, přímo mizela, vypařovala se jak pára nad hrncem. Přitom se tak ráda raduji, ráda se směji každé blbosti. Těší mne pozorovat, jak se směje moje okolí a i kdyby jen proto, že se směji já. Před velmi dlouhou dobou jsem si v předsálí divadla, přečetla citát klasika: „Smích je vítězství nad faktem, kterému se smějeme“. Je to už přes 40 let a po celá léta se mi ta věta v mysli vybavuje, jako bych ji četla včera. Mnohokrát za život mne doslova zachránila. Po letech, když jsem založila rodinu, jsem nezapomněla, že humor přináší do života radost nejen mně, ale všem kolem mne, tedy naší smečce (čítajíc mámu – mou maličkost, tátu, syna Lukáše, psiny jorkšírku Lucku a padesátikilovou psí dámu Aidu).
Zvu i vás. Pojďte se s námi potěšit a zasmát.
První příběh: Tlačenka
Zima, jako období zabíjaček. To už je pro většinu z nás městských obyvatel něco jako obrázek z Ladova slabikáře. Kdo by však neměl rád domácí tlačenku, dobře kořeněnou, plnou masa, politou octem a posypanou jemně nakrájenou cibulí. V pátek večer naše „smečka“ dorazila na koňský statek, abychom zde strávili jeden z mnoha pohodových víkendů. Všichni jsme z pošmourného, mrazivého večera spěchali do vyhřáté kuchyně. Tam se okolo sálajících kamen vyhřívalo několik koček, dva psi – Back a Myška a slípka Madlenka.
Asi po půl hodině vřelého vítání, kdy se naše zvířena samou láskou málem požrala, jsme se přivítali se šéfem statku „Kryšpínem“. To je jen přezdívka (pozn. autora). Ten položil na stůl dva obrovské talíře s nakrájenou tlačenkou. Jak ta se na nás usmívala… Na jednom z nich byla tlačenka ještě zmražená a na druhém voněla čerstvá. Hrnec s vodou na čaj se ještě ohříval. Chlapi se vydali pro dřevo a nakrmit koně. Já jsem odešla vybalit zavazadla. Dopustila jsem se však osudné chyby. Neměla jsem to srdce vyhnat všechna naše zvířátka od teplých kamen do ledové chodby. Až uprostřed vybalování mi to najednou došlo… Okamžitě jsem vystřelila do kuchyně. První, co jsem spatřila byl vlčák Back, jak vylizuje ten obrovský talíř, který byl ještě před chvílí plný voňavé tlačenky. Už stihl jen popadnout suchý rohlík a zmizet hluboko pod kuchyňskou lavicí. Dělal, že tam vlastně vůbec není. Vyčuhoval mu jen ocas. Stojím tam nad prázdným talířem, vtom se otevřou dveře a do kuchyně se nahrnou kluci od koní, hladoví a natěšení na dobrou večeři.
Namísto tlačenky na ně ze stolu zírá prázdný talíř a nad talířem máma. Pravý zloděj zmizel pod lavicí a jakoby uraženě žmoulá zbytek rohlíku. Kdo znáte psy, nebo nějakého máte doma, dáte mi určitě za pravdu, že to na nás ta naše čtyřnohá zlatíčka umějí pěkně zahrát.
„Mami, tys nám snědla tlačenku?!“ hlad a zklamání zaznělo v tom výkřiku. Následoval okamžik trapného ticha…pak jsme všichni propukli v huronský chechot. Příští hodinu jsme strávili s čajem u stolu vyprávěním vtipů a veselých příhod. Museli jsme totiž počkat, až rozmrzne ten druhý talíř s tlačenkou. Naštěstí těch veselých příhod se nám zde nastřádalo tolik, že by to vydalo na několik dní a hodina rychle uběhla. Ten druhý talíř jsme si už důkladně ohlídali a krásně jsme si pochutnali. Back nedostal ani kousíček.
