Článek
Věřili byste tomu, že pes a kočka mohou být kamarádi i ve skutečném světě, nejen v pohádkách Josefa Čapka? Když se muž se ženou slušně řečeno „nemusejí“, říkáme, že se k sobě mají jako kočka a pes. Na vlastní oči jsem viděla, jak to vyřešili velký pes a malá kočička, vlastně ještě koťátko.
Příběh druhý - Vlčák a kotě
A zase jsme na statku. Koníci si spokojeně pochutnávají na svém ranním přídělu sena a dalších výživných dobrot. Lidské osazenstvo - již také po snídani - dopíjí kafe na zápraží , kde všechny zahřívá ještě nesmělé a „zubaté“ předjarní sluníčko. Kolem se to hemží další zdejší „havětí“. Velký pes a skoro ještě kotě dnes tomuto hemžení vévodí. A tu spatřím něco, po čem by se ve mně krve nedořezal. Vlčák Back má v tlamě hlavu kočičky, která kolem nás ještě okamžik předtím vesele dováděla. Její bezvládné tělíčko mu visí z huby. Pes odnese tělíčko k velké hromadě sena a zahrabe ho. Pak se vzdálí. Nikdo z přítomných mu v tom nezabránil. Všichni se jen smějí - i mně se smějí, zatímco já mám slzy na krajíčku. Prý: „Back už zase blbne.“ Nechápu to. Naštěstí se z hromady sena za chviličku ozve mňoukání, následuje kočičí hlava, kotě vypálí z úkrytu a hurá na Backa… Ten ji po mneší honičce odnese stejným způsobem zpět do sena a tak pořád dokola, dokud se kotě neunaví a v seně spokojeně neusne.
Uf… pro mne to bylo drama. Sice krátké, ale silné a hlavně s dobrým koncem.
Příště vám musím povědět, jak to celé vlastně začalo. Už se na vás těším.
