Článek
Víkend, koně, venkov. Tato tři slova ve mně každý druhý pátek vyvolávala už od rána touhu a těšení se na okamžik, kdy za sebou v práci zavřu dveře a co nejdříve se přesunu na venkov. Samozřejmě i s celou naší smečkou. To je, jak už asi víte - moje maličkost, táta Pavel, syn Lukáš a naše psiny Aida a Lucka.
Na statku někdy panoval vedle pohody i zmatek. Tehdy zde platil zákon rychlejšího, silnějšího ale hlavně mazanějšího. Měli se sem sjet ještě další hosté. I když - hosté - je asi příliš silné slovo. Prostě koňáci, milovníci koní, nebo jak se komu líbí. Každý měl vyzvednout svého koně a odvézt si ho do nedaleké obce na jezdecké slavnosti. Šéf statku měl převážet dva koníky. Střelinku, která bez problémů poslechla a elegantně nastoupila do vozu. Pak přišel na řadu Artex. Krásný bílý pony, úplně jako v té filmové pohádce Nekonečný příběh. Artex byl to ráno celý rozdováděný. Netrpělivě podupával, hopsal, když ho šéf vedl k autu. Přiblížím vám, jak byl statek rozložený.
Vjíždí se širokými vraty. Prostorný dvůr byl ze tří stran obklopený stájemi, stodolou a obytnou částí. V jedné části dvora „voněl“ i vybetonovaný prostor pro hnůj, prostě pravá venkovská idyla. Auto, kam měl šéf s Artexem namířeno, stálo u vrat. Stáje byly na druhé straně dvora. Uprostřed dvora se Artex zastavil, a že se dál nehne. No, jako mezek, co vám budu povídat. Nezabralo na nic, co na něj vždy zabíralo. Šéf byl důraznější a důraznější… Konečně se Artík pohnul. Bohužel se pohnul opačným směrem, než měl. Rozběhl se i se šéfem, kterému se ruce zachytily v uzdě, proběhl hnojištěm tam a ještě jednou zpět a svou cestu dvorem zakončil vedle Střely v autě.
Nebudu raději šéfa citovat. Okolostojící „koňáci“, kteří už jen čekali, až Artík „nastoupí“, jen s velkými problémy nepukli smíchy. I když nám bylo šéfa líto, vypadal opravdu „kouzelně“.
A toto jsou okamžiky, které nám s odstupem času připadají velmi humorné a vyprávějí se při různých příležitostech, kdy se scházíme. Říkejte to těm postiženým v okamžiku, kdy například stojí obaleni hnojem a za půl hodiny mají moderovat soutěž v sousední vsi. Hlavně, že nejde o život, no ne?
Šéf statku dělal vůbec čest svému postavení. Poté, co si uvědomil, jaké má ve stáji mazané tvory, co si umí otevřít box, spustit hubou kohout s vodou, lézt druhým koním do stání a užírat seno a kdoví co ještě, rozhodl se to radikálně vyřešit. Zrušil jednotlivé boxy, koně ustájil ve velkém společném prostoru. V teplých měsících (tím chci říci, dokud nezačalo mrznout) trávili koníci ve výběhu venku, což zároveň kromě vztahů i velmi utužilo jejich zdraví. V obdobích mrazů byli všichni ustájeni. Ustájeni však netradičním způsobem, a to tak, že žrali i odpočívali společně. Každý z koní měl svoje místo s krmením a k odpočinku. Nebyli nijak odděleni a přesto to fungovalo skvěle. Zvláštní je, že už méně docházelo k takovým eskapádám, kdy si koně navzájem užírali, nebo se štípali, případně kousali navzájem. Pokud byli příliš rozdovádění, vpadl mezi ně šéf – Kryšpín, prošel rázným krokem středem přes celou stáj tam a zpět a stačilo mu pronést důrazně: „Tak co je to tady.“ Všichni koně okamžitě věděli, kde je jejich místo a vzorně každý „papal“ ze své hromádky. Jak říkám, šéf lidského i koňského stáda. I dnes po čase smekám, jaký měl respekt.
Jantar také za mezka?
O tom, jak vyváděl Artex při nastupování do auta k převozu, už jsem vyprávěla. Krasavec Jantar si s ním, co se paličatosti týká, v ničem nezadal. Paličatý jako mezek ten Jantárek občas bývá.
To se tak šéfem jednou nechal poslušně vyvést ze stájí. Byl krásný slunečný den, vše klapalo, vše se stíhalo. Před nástupním můstkem se Jantar zarazil a nešlo s ním hnout. V minulosti už mnohokrát nastoupil bez potíží, na převoz byl zvyklý. A teď ne a ne se hnout. Šéf to zkoušel různě. Neujaly se ani slíbené dobroty v autě, ani plácnutí po zadku, natož přísnější povel. Táhnout pár metráků silou nepřipadalo v úvahu. Kryšpín bezradný, že přijede pozdě na soutěž nebo v horším případe nepřijede vůbec, poprvé sáhl k „násilí“… Kousl Jantara do pysku, jak to koně mezi sebou běžně dělávají, chtějí-li cokoli maximálně zdůraznit, třeba: „Nežer moje, žer si svoje.“ (v překladu :-) )
Během pár vteřin byl Jantar na svém místě v nákladním prostoru a mohlo se jet. Tak takové jsou to potvůrky. I na tuto událost všichni vzpomínáme s úsměvem. Šéf statku jako „hlavní hřebec“.
