Článek
Střelinka střelená
Jak už jsem myslím zmínila, na statku bylo veselo nejen se zvířaty, ale i s lidmi, kteří se kolem této domácí zvířeny pohybovali. Naše rodina alias „smečka“, čítajíc mámu, tátu, kluka, velkého pejska, malého pejska, se zde dvakrát do měsíce o víkendu účastnila jak pracovních, tak rekreačních aktivit.
Jednu listopadovou sobotu jsme dorazili na statek v doprovodu našich dobrých přátel, abychom oslavili narozeniny našeho táty. Parta dvanácti promrzlých osob a několika psů zahájila oslavu – jak jinak – v kuchyni u roztopených kamen s hrncem „nejen horkého čaje“. Prostě listopadová romantika. Jen jsme se trochu ohřáli, hurá ke koním. Většina zúčastněných neměla s koňmi žádné zkušenosti a když, tak jen velmi skromné. Trenér všem poskytl nezbytný výklad, jako například nepřibližovat se ke koni zezadu, a pokud to jinak nejde, tak je potřeba na něj klidným hlasem mluvit, aby věděl, že k němu jdete, a nepolekal se. Potom jsme si jeden po druhém zkoušeli nasednout na sice největšího, ale nejpohodovějšího valacha Flinta. Tento nádherný černý obr lidi tolik miloval, že téměř při každém kroku, obzvlášť u jezdců začátečníků, pootočil hlavu dozadu smerem k jezdci, jako by se ho ptal: „Dobrý, zelenáči?“
Náš oslavenec táta, jinak zkušený westernový jezdec, si osedlal Střelu, že pojede na vyjížďku.
Šéf statku za ním sotva stihl křiknout: „Chlape, víš, že Střela je střelená a je tam ledovice!“ Těžko říct, zda to táta zaslechl.
My ostatní jsme se dál věnovali tréninku na jízdárně. Asi za patnáct minut slyšíme dusot kopit na dvoře. „Táta už se vrací!“ zvolal malý Lukáš. Šéf nastražil uši a se zkušeností starého koňáka prohlásil: „To není táta, to je Střela bez táty.“ Nemýlil se. Na dvoře si spokojeně podupávala kobylka, jako by čekala pochvalu za to, že tak krásně trefila domů.
Na mne šly mrákoty. V duchu jsem viděla našeho tátu někde s přeraženou páteří. Naštěstí se během pár vteřin ozvalo za vraty zaklení. To se vracel táta bez Střely. Taky krásně trefil domů a po svých. Zasloužil si pochvalu, vrátil se totiž vcelku. Ale poznali jsme ho jen podle hlasu, protože jinak byl celý od paty až po hlavu obalený blátem. Ono totiž fakt byla všude ledovice kromě té jediné obrovské kaluže za vraty. Až na tátu jsme se všichni ohromně pobavili. To nevymyslíš.
