Maledivy pro začátečníky aneb jaká byla cesta

Nedávno jsem ZDE psala o tom, jak jsme se rozhodli vyrazit na Maledivy. A také jsem slíbila, že vám vše popíšu našima očima, tedy očima začátečníků, kteří byli Maledivami dosud nepolíbení. Dnes je tedy na řadě popis cesty.

Cesta byla velké téma. Měli jsme z ní strach jak z délky, tak z mezipřistání, ze stravování, z časového posunu a z dalších nástrah, které by nás mohly čekat. Nakonec byla cesta úplně v pohodě. Vybrali jsme si leteckou společnost Etihad Airways ze Spojených arabských emirátů a udělali jsme dobře. Nabízejí perfektní servis i v nejnižší třídě, prostorná letadla a vynikající jídlo na palubě. Náš letecký itinerář byl: Vídeň – Abú Dhabí – Malé – náš blíže nespecifikovaný pohádkový ostrov (aby se to nerozkřiklo a zbytečně se to tam nezaplnilo, tak budu trochu mlžit ohledně cílové destinace).

Ale naše cesta začala ještě dřív, vyplňováním příjezdového formuláře, který Maledivy momentálně vyžadují. Je to hračka (když teda funguje internet). Vůbec se toho nebojte. Stránky si můžete přeložit do češtiny, abyste se netrápili s překladem, když vložíte fotokopii pasu, vyplní se většina údajů automaticky a máte to skoro bez práce. Největší „problém“ byl vložení aktuální fotografie. Tuhle záludnost jsme nečekali. Formulář jsme vyplňovali den před odjezdem, doma, ráno v posteli, v pyžamu, rozcuchaní a pomačkaní. Uprostřed vyplňování formuláře jsme se museli trochu „zkulturnit“, abychom si na fotce byli aspoň trochu podobní, a pyžamo jsme museli vyměnit za něco decentnějšího (Aspoň vršek, který byl na fotce vidět. V pyžamu s plyšovými medvídky a sněhuláčky na oficiální fotce fakt být nechcete). Po této malé peripetii už šlo všechno hladce. Správné vyplnění bylo odměněno vytouženým QR kódem. Ještě ho nesmíme zapomenout uložit, abychom ho mohli v pravý čas na letišti najít a vytasit se s ním u odbavovací přepážky. Je fakt, že při zpáteční cestě to nešlo úplně podle plánu. Pořád nás to vracelo na začátek, aniž by bylo zřejmé, proč. Takže jsme to zkoušeli s diakritikou, bez diakritiky, s původní fotkou, s novou fotkou a pořád nic. Chvilku jsme si mysleli, že zůstaneme uvězněni v ráji (nebyla to zas tak špatná představa). Nakonec byla chyba ve slabém připojení, když jsme to zkusili o pár hodin později a po pár drincích na kuráž, dali jsme to na první dobrou. Nakonec byly naše útrapy zbytečné, zpáteční formulář už nikdo nikdy nechtěl vidět.

Vzhledem k tomu, že bydlíme na Moravě, byla Vídeň jako odletové letiště jasná volba. Vyjeli jsme brzy ráno, samozřejmě s časovou rezervou, počasí nebylo úplně ideální, tak pro jistotu. Parkování u hotelu v blízkosti letiště se zajištěným transferem bylo super, vše jelo jak po másle. Z hotelu nám den předem zavolali, aby zjistili, kdy přijedeme a aby nám objednali taxík a my nemuseli na parkovišti zbytečně čekat, což se ukázalo v okamžiku, kdy právě začalo mrznout a sněžit, jako zvlášť příjemné. Letiště ve Vídni není úplně top, ale dá se to (berte mě s rezervou, já jsem rozmazlená španělskými letišti, která nabízejí špičkový servis, především co se týče jídla a veškerého zázemí).

Pak už nám nic nestálo v cestě a čekalo nás nalodění na palubu „Dreamlineru“. Původně jsme chtěli místa u okýnka, nakonec to nevyšlo, ale ve finále jsme tomu byli rádi. Ideální byla pozice v prostředních řadách, nikdo nás nerušil a my nikoho neblokovali při cestách na WC, kterým se při dlouhém letu většinou nelze vyhnout. Díky pohodlným bočně i výškově nastavitelným opěrkám to bylo v rámci možností pohodlné. Cesta docela utekla. Jídlo bylo vynikající. Po dlouhé době, kdy jsem brázdila jen Evropu a kdy jedinou nabídkou byly sendviče a instantní polévky, jsem si fakt pochutnala. Při letu delším než 5 hodin byly chody dokonce dva. Moje top menu byla rýže se zeleninou a citrónovo-karamelový cheesecake, manžel jako nejlepší vyhodnotil jehněčí. A navíc kovové příbory, žádný laciný plast nebo nedej bože dřevěné příbory zanechávající v ústech nepříjemnou pachuť (já vím, že jsou ekologické, ale jíst se s nimi nedá). Naše prvotní obavy, jestli nebudeme mít na tak dlouhé cestě hlad, se ukázaly jako liché. Naopak. Byli jsme totálně přecpaní, protože jsme kromě jídla v letadle museli zbaštit i svačinky, které jsme si doma přichystali s sebou pro strýčka příhodu (inu, začátečníci).

Rozdělení cesty na 3 lety bylo za nás lepší než jeden dlouhatánský nekonečný let. Člověk má možnost se v mezičase projít po letišti, protáhnout se, případně nakoupit nějaké suvenýry (i když v naší zastávce měli, kromě klasických všude stejných sladkostí a blbostí, hlavně předražené datle, takže pokud nejste milovníky tohoto druhu ovoce, tak vás nabídka asi nenadchne). Když vás šmejdění po letišti unaví, můžete si zdřímnout v pohodlných křesílkách. Ale pozor, v Abú Dhabí byla na letišti strašná zima. Ačkoliv venku panovalo letní počasí, v letištní hale jela klimatizace z nepochopitelných důvodů na maximum (asi chtějí ukázat, že na to mají). Většina pasažérů tedy seděla zachumlaná v zimních bundách a ti šťastnější, kteří si do tropů přibalili i čepice, rukavice a šály, je tu mohli využít.

Další naše obava, jestli se na tom arabském letišti neztratíme, byla také zbytečná. Vše bylo krásně značeno, ostatně jako na každém jiném letišti, nejen tou jejich „hatmatilkou“, ale samozřejmě i anglicky. A ještě tam na každém rohu byli „naháněči“, kteří směrovali procházející pasažéry do správných míst. V podstatě není možné se tam ztratit.

Po přečtení různých hrůzných recenzí jsme také měli strach, jak to bude s čistotou. Ta nás doslova ohromila! Všude krásně čisto. Na záchodech žádná počůraná prkénka jako v Evropě (hlavně v Česku). Součástí každé kabinky byla sprška pro dokonalou hygienu. Prostě paráda. Ani na veřejných záchodcích v té nejzastrčenější díře nechyběl toaletní papír nebo mýdlo. Kam se ta naše slavná Evropa hrabe (promiň, moje milá Evropo, ale je to fakt)!

Náš let z Abú Dhabí mířil na Srí Lanku, na Maledivách měl jen mezipřistání v hlavním městě Malé, respektive na sousedním ostrově, protože maledivské hlavní město je fakt malé (a to nejen jménem, ale i rozlohou), zabírá celý ostrov a letiště se tam už prostě nevešlo. Následovaly příletové formality, razítko do pasu, vyzvednutí kufrů (je to vždycky loterie: přijedou – nepřijedou).

V letištní hale jsme marně hledali zástupce našeho ostrova. Trochu jsme znervózněli. Ale místní byli moc milí a ochotní poradit a pomoci. Posílali nás od čerta k ďáblu a zase zpátky. Nakonec se ukázalo, že se dotyčný zdržel asi někde na kafi, nepředpokládal, že se přiřítíme tak brzy. S milým úsměvem tak typickým pro všechny místní obyvatele nám sebral pasy a zmizel. Další chvilka napětí, jestli toho týpka v růžové košili ještě někdy uvidíme. Za chvilku se pro nás vrátil, s tím, že máme hotový check-in na hotelu, sdělil nám dokonce číslo plážové vily a označil kufry, o které jsme se po odbavení už nemuseli starat, žily si svým vlastním životem a jako zázrakem se samy objevily v našem novém dočasném domově na ostrově. Náš „asistent“ nás ještě doprovodil na odbavovací přepážku pro vnitrostátní let. No, přepážka je docela silné slovo, byl to spíš jen takový improvizovaný stolík tvářící se důležitě. Tam jsme dostali regulérní letenky. Pak nás šoupli do autobusu, který nás odvezl na jiný terminál, odkud jsme měli vyrazit do naší konečné destinace.

Cestovka slibovala na poslední úsek cesty vnitrostátní let. Na ostrově sousedícím s naší cílovou destinací je klasické letiště, takže se to zdálo logické. Trochu nám bylo podezřelé, že jsme bez povšimnutí minuli ceduli „Domestic terminal“ a nikde široko daleko nebyly žádné ranveje. Všude kolem jen voda. Na terminálu, kde nás busík vyklopil, panoval trochu zmatek. Poslali nás do čekárny v prvním patře, i když odletové brány byly evidentně jen v přízemí. Na dotaz na informacích nám bylo řečeno, že jsme sice špatně, ale že to nevadí, že až budou hlásit náš let, tak se přemístíme. Na informační tabuli byly všechny možné lety, jen ne ten náš. Když se přiblížil, a dokonce uplynul čas odletu a nic se nedělo, trochu jsme zpanikařili a s dalšími členy výpravy to začali řešit. Pobíhali jsme nahoru a dolu (ještě že tam byly jezdící schody) a sháněli jsme nějaké informace. Pořád dokola nám s jejich typickým úsměvem špatnou angličtinou opakovali to samé. Nakonec pro nás (půl hodiny po plánovaném odletu) přišla slečna, která nás doprovodila dolů do čekárny našeho letu. Nechápu, proč nás tam neposlala hned, jí by to ušetřilo práci a nám spoustu nervů. Po příchodu do čekárny nám bylo jasné, že vnitrostátní let nebude klasika pravidelnou linkou, jak nám slibovali, ale hydroplánem. Byla mimosezóna, my byli jen čtyři pasažéři, tak jsme měli štěstí, že jsme si mohli střihnout vyhlídkový let nad velkou částí souostroví. Přivítali nás dva usměvaví bosí piloti v šortkách, pomohli nám s příručními zavazadly, dostali jsme základní instrukce a už se frčelo.

Byl to adrenalin a velké dobrodružství. Dechberoucí výhledy jak na ostrůvky roztroušené v Indickém oceánu, tak do kokpitu letadla. Dostali jsme vodu a špunty do uší, protože uvnitř letadla byl docela rachot. Při pohledu na rudou skvrnu na radaru v kabině pilotů a na jejich horečnou gestikulaci jsme pochopili, že něco není úplně v pořádku. Snažili se vyhnout tropické bouři. Byli to skuteční profíci, takže se jim to bravurně podařilo. I přistání na mořské hladině bylo v pohodě.

Jediný problém byl výstup na divoce se houpající dřevěnou plošinu uprostřed oceánu. Kufry, které piloti vyložili, se po plošině smýkaly z jedné strany na druhou a hrozilo, že nenávratně skončí v hlubinách. Už jsem pochopila recenzi, ve které si někdo stěžoval, že jim utopili kufry. Do té doby jsem nechápala, jak se jim to proboha mohlo podařit. Teď vidím, že lehce. K plošině přijela loď s pasažéry, kteří měli svou dovolenou už téměř za sebou a vraceli se domů. Nastala trochu chaotická výměna lidí i kufrů. Přetížená plošina se začala povážlivě houpat. Pocit rozbouřeného žaludku nespravila ani jízda rychločlunem. Naštěstí byla krátká. A konečně jsme se přiblížili našemu vytouženému cíli!

A jaké to tam bylo? Jedním slovem „boží“. Ale o tom zas třeba někdy příště.