Cesta autem do Chorvatska může být pořádný hukot

Konečně jsme po několika letech vyrazili k moři. Zvolili jsme si Chorvatsko, protože je blízko a my chtěli vyrazit vlastním autem. Vybrali jsme si severní část, udělali jsme si rezervaci a vyjeli jsme. Na radu přátel jsme jeli přes Slovensko a Maďarsko. První hranice jsme přejeli za hodinu cesty, druhé hranice za další hodinku. Cesta mi velmi rychle ubíhala. „Toto rychle utíká,“ řekla jsem. A od té doby doposud plynulá cesta zpomalila. Vjeli jsme do kolony. No, co se dá dělat, takže krokem se suneme. Míjíme nehodu, naštěstí, i když ani to není příjemné, jde jen o plechy na autech. Hurá, zase se to rozjíždí, paráda, tak to bylo jenom kvůli nehodě. Aj, opět zpomalujeme, zastavujeme, rozjíždíme a krokem se posouváme. Nejde už o žádnou nehodu, jenom je tak hustý provoz. I zde je to zakázané, tak stejně se tu najdou neukáznění řidiči, kteří kolonu předjíždí odstavným pruhem. V levém pruhu jede dodávka, která se podezřele pohybuje. Říkám: „Koukej, ta to vezme taky úplně vpravo v odstavným.“ Do pár minut se dodávka přesunula do pravého pruhu a hnedka šup do odstavného. Předjela pár vozidel a vrátila se zpět do pravého jízdního pruhu. (Asi ví, že předjíždění odstavným pruhem není dovoleno.) No, ale moc si nepomohla, stejně jsme ji po chvíli dojeli, a dokonce i předjeli. V Maďarsku se takto zdržíme přes hodinu.

Konečně můžeme zase zařadit vyšší rychlost než je druhý rychlostní stupeň a vyrazit dál. Jedeme, když v tom slyším podivný zvuk. V autě se začíná dělat nějak teplo, z ofuku fouká nějak méně. Aj, klimatizace chce vypovědět službu. Řidič šteluje s knoflíky sem a tam. Nic nepomáhá, takže klimatizaci vypíná a otevíráme okýnka. To je hukot, povídat si už nemůžeme, protože bych si asi vykřičela hlasivky. Dávám ruku na okno a užívám si vítr ve vlasech a hučení v uších. „Tak takhle se dřív jezdilo, to byl teda hukot, to by se mi až k moři nechtělo,“ zakřičím s úsměvem. Po chvilce okna zavíráme, jenže je takové teplo, a tak nedýchatelno, že je opět otevíráme, ale už jen na menší škvíry. Ale i přesto, povídat si nemohu, rádio neslyším, uši ty asi nebudou slyšet ani po zavření okýnek. Tak se ponořuji do svých myšlenek a užívám výhled na rovinatou krajinu Maďarska. Po půl hodině zkoušíme zapnout klimatizaci. Hurá, asi byla jenom unavená, protože se opět rozjela. Sice chvilkami blbla, ale stačilo ji na chvíli vypnout, aby se opět rozfoukala tak, jak má.

Přejíždíme Chorvatské hranice. Vidíme opět kolonu, ale tentokrát v opačném směru, než jedeme. „To je paráda, že je kolona tam a ne tady.“ Ou, jen tak se neříká nechval dne před večeří. Jedeme námi známými krok sun krok. Jedeme dlouho krokem. Tam zase zastavuje pán v pravém pruhu. Jo ták, pán jde čůrat, to chápu, mě už se chce taky, závidím, že on už má vyřešeno. Mám nahlásit, že chci taky zastavit? Ale kde, kde nebudu vidět na celou kolonu? Tady je to moc do kopce, tady se neschovám. Musím to prostě vydržet. Po půl hodině hlásím, že potřebuji při nejbližší možné zastávce na záchod. Mám štěstí, asi za pět minut je sjezd na benzínku a k záchodům, a i když nejsou zlaté, tak v mé hlavě je to ta nejkrásnější věc, na kterou jsem mohla natrefit. Mám pocit, že čůrám asi pět minut, močový měchýř mi naznačuje, že příště takhle dlouho nic nechce držet a lehce mě bolí.

Nohy lehce otékají, záda bolí, únava nastupuje. Ještě vydrž, už jenom přes kopec a jsme tam. Vracíme se zpátky do kolony, naštěstí se po chvíli rozjíždí, aby se mohla zastavit a zase rozjet. Z kolon jsme už pryč, takže zase frčíme, aby nám tentokrát ukázalo svoji sílu počasí. To jsou černé mraky, v dálce se blýská a nám na okno dopadá první kapka, po ní druhá a pak se to spustilo. Stěrače nestíhají, auta před námi neumí používat světla. Některé auta nesvítí, takže nejdou skoro vidět. V Chorvatsku řidiči neumí zapnout mlhovky, takže buď nesvítili vůbec anebo blikali. Vítr si pohrával s auty. Mám malou duši, trochu se bojím, i když řidič jede velmi opatrně a je zkušený, jenom přece mi tato situace nedělá dobře a já si oddechnu, jakmile slejvák přestává a my zase vidíme na cestu. Klimatizace, která vypovídá službu není momentálně vůbec potřeba, protože se venku ochladilo o více než deset stupňů a venku je nějakých 14°C.

Mezitím píšeme do ubytování, že budeme mít zpoždění, protože check-in nestíháme. Ubytování je jen rezervované, tak doufám, že nás ubytují, ale jsem ve stavu, že si myslím, že když uvidí někdo moji unavenou, vystresovanou tvář, tak mě ubytuje. Už se náš cíl blíží. Ale ne, řidič si nevšiml a já taky pozdě. „Hm, tam jsme měli odbočit,“ unaveně ze sebe vypravím. A tak si cestu trochu prodlužujeme, a lehce se i prodražuje, protože vyjíždíme z dálnice, abychom zase najeli a jak víte, tak v Chorvatsku se platí za úseky. Jako jo, mohli jsme se na prasáka otočit u brány, ale to nám za případné problémy nestojí a jde nakonec jen asi o 2 eura navíc. Aspoň si prohlídneme hory, déšť nás opustil, slunce svítí, takže můžeme obdivovat krajinu.

Pozorujeme oba dva bedlivě navigaci. Sjíždíme serpentiny, značka u cesty naznačuje pozor na zvířata. No, ještě abychom nesrazili srnu, to už by bylo moc. Naštěstí se nic takového neudálo a my tak mohli šťastně konečně dojet na naše ubytování. Cesta měla trvat 7 hodin, ale tím vším se natáhla na 11 hodin. Hlavně, že jsme v pořádku dojeli. Paní nám sděluje, že má pro nás překvapení. Objednali jsme si pokoj dole bez výhledu a ona pro nás má nachystaný lepší pokoj ve třetím patře s větší terasou a výhledem na moře za stejnou cenu. Večer jsme z terasy pozorovali západ slunce a byli jsme vděční, že i přes všechny útrapy jsme odměněny takovou nádherou.