Článek
Po delší době jsem navštívila svoji kamarádku Ingrid a byla jsem překvapená, že její manžel Robert je doma. Sedí na zahradě, popíjí lahvové pivo, přitom často (až moc často, říká jeho žena) chodívá do hospůdky na pivo.
„Ahoj Roberte, jak to, že jsi nešel na točený?“ zeptám se. Smutně se na mě podívá a povídá: „Jo Markétko, já bych rád, ale Luďan je na dovolené a bez něho je to nuda, je to snad poslední člověk, se kterým se můžu bavit. Divná doba je, polovina chlapů kouká do mobilu neustále, druhá jen každou chvíli, takže tě vnímají jenom na půl. To si půjdu raději popovídat k rybníku s rybami a budou se mi víc věnovat než oni. No anebo když teda nekoukají, tak bavit se s nimi se taky nedá. Dřív se sedělo u piva, diskutovalo, rozebírali se věci ze všech stran, zanadávalo se a bylo dobře. Ale teď? Teď je nějak všechno vyhrocený, prostě existuje jen bílá a černá. Když řekneš, že by mezitím vším mohla být i šedá, tak tě div neukamenuje bílý klan, že jsi v černém týmu a naopak. A úplně jiné barvy, to bys byl snad jak z jiného vesmíru. Prostě diskuze už nepřipadají v úvahu. Jsi buď na jedné nebo na druhé straně a jiná možnost není. Víš, i když mám na něco názor, jsem rád, když si můžu vyslechnout i jiný, aniž by mi někdo nadával za ten můj. Všechno je tak divně vyhrocené, už tam prostě nejsem rád, takže i když lahvové pivo není tak dobré jako to točené, tak jsem prostě raději tady na své zahradě. Těším se, až přijede Luďan a zajdeme na točený, popovídáme o jeho dovolené, zanadáváme na politiku, a i když se v některých názorech neshodneme, můžeme si o tom povykládat tak nějak v klidu. Cestou si sice řekneme, že ten druhý nemá pravdu, ale stále se máme rádi a těšíme se na další setkání, protože jeden druhého tolerujeme. Tolerance se totiž taky tak nějak vytrácí neznámo kam. A taky, Markét, je hrozný, jak když něco vyslovíš, tak jsi hnedka na pranýři, a to některé věci jsou třeba vytržený z kontextu. Prostě divná doba.“ Pousměje se na mě, otočí láhev a napije se. Jeho slova mi doznívají v hlavě. Bohužel musím uznat, že má nejspíš pravdu. Nevím, čím to je, ale čím dál více pociťuji ten tlak, že existuje jen jedna nebo druhá pravda. Záleží, s kým se zrovna bavíte a nedej bože, kdybyste mu chtěli ukázat druhou stranu. Robert je pro mě velmi inteligentní člověk a vím, že má přehled v mnoha věcech. Velmi rád hovoří a teď mi řekne, že se bojí mluvit? Možná, že je diskuzím vážně odzvoněno.
