Článek
Současný literární svět spíše než jako útočiště kultivovaných veličin působí jako džungle plná rozmanitých květů i pachů, jejíž terén je vlnitý a místy (dokonce i v naší době „velkobratrských“ multimediálních očí) neprobádaný. Práce a snahy autorů pohybujících se v této divočině se tudíž liší. Jedni se po vzoru obchodníků v cestovním ruchu snaží svůj jazyk, kulturu i styl, zkrátka vše, co tvoří součást jejich tvůrčí osobnosti, maximálně přizpůsobit čtenáři, svému cizokrajnému návštěvníkovi. Druzí naopak hloubí propasti, tvoří jinotaje a zahalují stopy surrealistickými polostíny, aby cesta k jejich duším nebyla tak schůdná. Pro umělce, kteří neplují s bezejmenným, zato dravým proudem, není pak vůbec snadné se v prostředí orientovat. Je těžké zakořenit, uchytit se, rozpučet, vzkvést a udržet se na výsluní. Není jednouché výletníky (čtenáře, kritiky, vědce) zaujmout. A ještě složitější postavení má taková undergroundová poezie. Jestliže si totiž turisté místo relaxace na pláži vyberou dobrodružnější procházku po pralese, většinou se nechají unést krásami listů prozaických nežli půvaby poetických plátků. A to platí i v Čechách.
O to zajímavější je příběh českého básníka J. H. Krchovského, který už přes třicet let předává svá poselství napříč generacím, nehledě na poněkud extravagantní zjev, deviantní chování a očividný cit pro smyslnost, alkohol a vulgarity („Jak bych měl v prdeli pálivou kapii/pospíchám na pivo, ať už se napiji/týden jsem nechlastal-aspoň ne „přes míru“/což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru“). Mnozí čeští cestovatelé si raději jednou za čas odběhnou k tvrdé, byť upřímné, ironické, a především poetické zpovědi Krchovského, než aby se nechali unášet vlnami o ničem nevypovídající mainstreamové románové tvorby, nebo naopak rádoby „přefilozofované“ a nadmíru fantaskní světové literatury. Mnozí čeští čtenáři navštěvují Krchovského zakořeněný básnický strom a trhají plody vyzrálé i kyselé a jak se zdá, dosud nejsou nabaženi. Přestože listy opadávají, ovoce je už z větší části sklizeno a strom už dožívá z podstaty ozářen posledními paprsky slávy, stále se k němu věrní vrací. A Krchovský nikdy neváhá a nikdy nezklame. Někdy připíše nové řádky, jindy vydá sbírku sestavenou ze starších příspěvků, ale pokaždé nenasytného čtenáře dobře nakrmí a on se tudíž s radostí vrací.
Tak je tomu i u sbírky Básně sebrané, kterou roku 2010 vydalo nakladatelství Host. Jedná se o souborné vydání všech dosavadních básníkových děl (mimo zůstává jen Mladost- radost). Pohromadě tak vidíme autorovy texty seřazené podle doby vzniku, kde nechybí ani informace, v jaké sbírce se báseň objevila původně. A přestože na čtenáře nečeká vesměs nic nového, kniha je žádaná nejen jimi, ale vlídně ji přijala i kritika.
Jakými dobrotami tedy Krchovský živí své fanoušky? Tedy především mají jeho výtvory téměř dokonale čistou formu, nesetkáme se prakticky s jiným než s velice čtivým pravidelným rýmem. Navíc nenabízí žádnou exotiku, nic čemu by podezřívavý čtenář nedůvěřoval. Krchovského básně se vesměs točí kolem sexu, alkoholu, lidského chování a ,,já“, tedy kolem základních potíží i potřeb každého jakkoliv mentálně vyvinutého potenciálního konzumenta („Je šťasten ten, kdo v bludu žije/a nedozví se ani v stáří/že svět se točí kolem pyje/a místo slunce kunda září“). A nakonec, přes napovrch naivní až pohádkově strukturovanou formu, která by mohla působit měkce, až kýčovitě a tudíž zkaženě, mají Krchovského básně zdravé, pevné, mnohdy až děsivě naturalistické jádro, a to očividně strávníky láká nejvíc („Blíží se konec, vím, přesto ta věta/nikterak není v rozporu, „můj pane“/ s mou obavou, že totiž konec světa/spočívá v tom, že nikdy nenastane“). Bohatá hostina je pak neodradí, ani když si umělec bere na paškál nejen sebe, ale i své hosty („Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata/Jsou na svých prdelích vzájemně přisátá/A když se poslední na první zavěsí/pak z jeho prdele vlastní krev saje si“).
Ne, není co Krchovskému vyčítat, když sám ukazuje, že je také člověk („Zde leží básník spolu se svou chotí/co je pak lepší- věčnost, nebo doživotí?“). A nikdo mu jeho ryzí styl ani vytýkat nehodlá, lidé jej vyhledávají, protože bezesporu je čtivý a ve své nefalšované upřímnosti má stále co nabídnout, ačkoliv, jak sám přiznává, s autorstvím jeho poezie to není tak jednoznačné („Mé „rýmy“…- mohu zvát své básně svými?/-Já jsem je nepsal-já byl napsán jimi“).
