Článek
Když mi bylo 9 let, měli jsme nakreslit, čím jednou chceme být. Pokud si dobře pamatuju, bylo to na základní škole velmi oblíbené téma. Jedna velká banka dokonce vypsala soutěž a učitelka výtvarné měla své favority — mezi které jsem nepatřila.
Spolužačka Klara nakreslila Donalda Ducka tak, že vypadal přesně jako Donald Duck, a Mickey Mouse přesně jako Mickey je a vždy byl. Kreslila od ruky. Bylo to neuvěřitelné. Její zdravotní sestra byla dokonalá v proporcích i v uniformě, skoro jako fotografie. Držela v náručí dokonce zavinuté miminko. Prostě krása. Učitelka byla celá bez sebe a dílo vydatně chválila.
Já jsem se nechala Klárou inspirovat. Za prvé jsem neměla ponětí, čím chci být, a za druhé jsem neměla sebemenší ponětí o proporcích. Namalovala jsem něco, co se velmi blížilo karikatuře zdravotní sestry. Jedno oko té nebohé ženy — černá skvrna s bílým obsahem — se rozteklo a vypadalo, jako by chtělo vyklouznout z obličeje. Nohy byly slušné černé chůdy a myslím, že měla jen tři prsty, nad kterými viselo oválné cosi, které mělo zřejmě znázorňovat miminko. Miminko mělo černý knoflíkový nos a usmívalo se. Nahoře do rohu jsem umístila zářivé slunce. Netuším, jak se tam dostalo do nemocničního pokoje. Paní Šumanová na tom nechválila nic a já záviděla Kláře, protože jsem věděla, že jsem proti ní nula.
Paní Šumanová před našima očima zabalila všechna díla podepsaná našimi jmény do obálky, ofrankovala ji a odeslala.
A pak se stalo něco, s čím jsem nepočítala a čemu jsem porozuměla až o mnoho let později. Lidem z banky se můj obrázek líbil. Byla jsem vybrána na vernisáž všech zúčastněných dětí z několika měst. Nemohla jsem tomu uvěřit — a ze všech nejméně tomu věřila paní Šumanová. Pozvánku mi předala skoro dotčeně a vyždímala ze sebe skoupý úsměv: „Velmi pěkné.“
Rozbušilo se mi srdce. Možná si spletli můj obrázek s Klářiným? Ale ne — v pobočce banky visela celá stěna dětských kreseb vysněných povolání a mezi nimi i moje zdravotní sestra s vodnatým okem. Tam visela, ten dětinský obrázek, a nedělal mi čest. Skoro jsem se zdráhala ho ukázat mamince.
Ano, můj obrázek byl dětinský, poetický. Jednoznačně nakreslený dětskou rukou. V nemocničním pokoji zářilo jasné slunce a maminka ležela na skládací posteli ze tří čar — a přesto. Někdo se zřejmě cítil osloven zjevnou naivitou té kresby. Ten někdo mi udělil cenu za to, že jsem dítě, jak jsem si uvědomila o deset let později.
Udělil by mi tu cenu, kdyby mě viděl — devítiletou, která vypadala na čtrnáct, předčasně vyspělou s dětskou duší? Asi ne. Ale tentokrát jsem měla štěstí. Stačilo odevzdat kresby, ne vlastní fotografie.
Musí člověk, aby uspěl, zapadat do světonázoru lidí, kteří ho posuzují? Téma jsem si půjčila, dětinsky jsem opisovala od spolužačky, nevěděla jsem ani, čím chci být — a ona, která to věděla, která měla řemeslné schopnosti potřebné k vítězství, nebodovala, protože nezapadala do světonázoru porotce, který měl velmi konkrétní představu o tom, jak má vypadat namalovaný obrázek devítileté dívky. Šílené.
Takže nebýt nejlepší nebylo to nejdůležitější. Důležité bylo zapadat do světonázoru lidí, kteří mají moc rozhodnout, co nejlepší je.
To se ve škole neučí.
Měla jsem zlomené srdce, bylo mi 18 let a šla jsem kolem místní základní školy — a z nevysvětlitelných důvodů jsem se otočila a vstoupila do chodeb. Nějak to tam vonělo zatuchlým vzduchem a kuřecí polévkou, z učeben pronikaly hlasy učitelů. Stěny chodeb byly po celé délce polepeny barevnými dětskými kresbami, většinou pastelkami. A tam byl — jediný, nejdětštější, autoportrét s rodinou na dvou statných černých chůdách, zřejmě dívka, usmívající se, s jedním velkým a jedním malým rozteklým okem. Bylo to tak roztomilé. Byla jsem nadšená, ten obrázek jsem musela mít — a musím se ke své hanbě přiznat, že jsem se stala zlodějkou. Obrázek jsem si vzala a dlouho visel v mém pokoji. Doufám, že jsem nezlomila dětské srdce. Moje srdce ten obrázek utěšil a já najednou pochopila, co porota tehdy viděla v mé dětsky naivní kresbě.
