Článek
A když mám konečně chvíli jen tak sedět a obdivovat zahradu, zjistím, že je skoro pět a musím jet domů, protože zítra se pracuje.
Chalupa není dovolená. Chalupa je druhé zaměstnání, za které ještě platíte.
Tentokrát jsem vyfasovala klíště. Hlavička mi trčela jako malý černý flíček, výhružně usazená v rameni — pevně, sebejistě, jako by tam měla plán zůstat. V touze zbavit se černého puntíčku jsem měla kůži roznimranou do krve. A hlavička tam stuporózně trčela dál. Bez zájmu o moje problémy.
Klíště je chalupářský iniciační rituál. Buď ho absolvuješ, nebo chalupa není tvá.
Voda na chalupě je sázka do loterie. Někdy teče, někdy ne, někdy teče tak, že tomu moc nevěříte. Sklep je plný velkých, buclatých, černých pavouků — takových, u kterých máte pocit, že by mohli mít vlastní rozvrh a oblíbené oblečení. Mám je v podezření, že přežívají kanibalismem a pěstují si velké bílé kokony, které visí ze stropu jako bavlněné mráčky. V určitém světle je to skoro hezké.
Máme dohodu. Než vstoupím do sklepa, slavnostně prohlásím: „Já vás nechám na pokoji a vy mě necháte na pokoji.“ Zatím to funguje. Nevím, co bych dělala, kdyby přestalo.
V kuchyni jsem objevila myš. Bylo to velké haló. Přítomnost malého šedého savce způsobila stav blížící se evakuaci. Dokonce někdo prohlásil, že okamžitě pojede domů, jestli ji nechytnu. Já samozřejmě. Bytost, která má problém s myší, logicky pověří tím úkolem mě.
Byla mi slavnostně předána lopata — jako že ji lopatou ubiju k smrti. Lopatu jsem vrátila tam, kam patří, do rohu, protože bych s ní akorát rozflákala interiér a myš by se jen přesunula do vedlejší místnosti.
Protože myš měla v noci hlad, spadla do odpadkového koše. Ráno jsem ji v igelitovém sáčku vynesla na zahradu a pustila mezi šeřík. Docela se mi ulevilo. Myslím, že i jí.
Máme nové sousedy. Chalupu koupili v covidovém období — tehdy, kdy každý, kdo mohl, prchal z města a snil o vlastním kousku zeleně. Byli všudypřítomní, nadšení tím zvláštním nadšením čerstvých chalupářů: strašně dřeli, vláčeli kameny sem a tam, sázeli, kopali, plánovali. Dokonce chtěli pokácet šeřík, který tu stojí déle než jakýkoli z nás.
Pokaždé, když jsme přijeli, oni už tam byli. A prohlašovali, jak ta příroda je nádherná a ten vzduch taky. Byli jsme rádi za ně.
Letos přijeli, vyvěsili na zahradě tibetské modlitební vlaječky a zmizeli. Možná pochopili. Možná se vzdali. Možná jsou pořád doma a čistí rigolník u bytového domu.
V kuchyni vybuchla zásuvka. Ne jedna — hned dvě, s tím sebevědomím, s jakým se věci na chalupě kazí, tedy všechny najednou a pokud možno o víkendu. Po dlouhém pátrání přijel mladý elektrikář, prohlédl situaci s výrazem člověka, který viděl horší, a ukázal mi, odkud kam to celé musí prosekat a natáhnout nové kabely a dráty. Popsal to rozsáhlou gestikulací. Docela se mi zamotala hlava.
Řekla jsem si, že to necháme na příště. Na chalupě se věci nechávají na příště od roku, kdy jste ji koupili.
Šla jsem mýt okna. Pak jsem čistila rigolník, aby voda řádně odtékala a ve sklepě nenastala potopa — což by pavouky pravděpodobně také nějak rozhněvalo. Pak jsem ještě sjela autem pro brikety, aby byl ohínek, protože bez ohýnku by to nebyla chalupa, to by bylo jen přespávání na zahradě.
Když jsem se vrátila, právě zapadalo slunce. Oranžově, pomalu, bez spěchu — způsobem, který si v městě nikdo nepovšimne.
A já jsem si pomyslela: Je tu nádherně.
