Článek
Ale tohoto večera zářil Bürgerhaus jako maják v provinční tmě. Ephraim Kishon byl na turné a já, sedmnáctileté děvče s velkýma očima a pyšným titulem „redaktorka školních novin“, jsem tam mohla být.
Sál byl plný venkovské elity – lékárníci, gymnaziální profesoři, starosta ve svém nedělním saku, zubaři s manželkami. Všichni tam seděli, slavnostně osvětleni lustry Bürgerhaus, a čekali na velkého humoristu z Izraele.
A pak vstoupil na pódium.
Kishon mluvil o své ženě, o příbuzných, o úskalích všedního dne. Byl srdečný, lidský, tak neuvěřitelně spontánní. Každou větou nás zvedal z křesel – celá venkovská elita už neseděla, vznášela se smíchem. Já sama jsem byla uchvácená. To nebylo čtení, to bylo zjevení. Tak se dalo zacházet se slovy! Tak se dali lidé rozesmát, aniž by se z nich dělala legrace!
Na konci následovaly skutečné ovace. Standing ovations v Bürgerhaus Patzingenu– historická událost.
Po představení se velký humorista mísil mezi diváky ve foyeru. Opálený, charismatický, s těmi typickými tónovanými brýlemi, stál najednou mezi lidmi, kteří pili víno a jablečný džus a vzrušeně šuškali.
A pak – dodnes nevím, jaký démon do mě vjel – stála jsem vedle něho.
K vlastnímu úžasu jsem se slyšela říkat: „Pane Kishone, jsem ze školních novin. Mohl byste… mohl byste mi něco říct? Ráda bych napsala článek.“
Podíval se mi do očí. Za tónovanými brýlemi jsem viděla jeho zkoumavý pohled.
„Ano,“ řekl. „A jaké máte otázky?“
Nastalo trapné ticho.
Nic mi nenapadlo. Vůbec nic. Hlava byla jako balónek – jen vzduch, nic než vzduch. Začala jsem. Nic. Zející prázdnota. Víc než to: křičící prázdnota.
Já a Kishon jsme mlčeli.
Dívali jsme se na sebe. On velmi vážně, velmi trpělivě, bez sebemenšího úmyslu dát mi znamení, podat pomocnou ruku. Mezi námi vládlo husté vakuum. Vteřiny se táhly jako žvýkačka. Někde ve foyeru se někdo zasmál. Sklenice cinkaly. Ale mezi Ephraimem Kishonem a mnou – nic.
Neměla jsem žádné otázky. Nebylo co říct.
Než jsem omdlela a začala se bezmocně válet po zemi, otočil se ke mně zády a odešel.
Dostala jsem lekci: Když máš otázky, musíš vědět, jaké.
O pár let později – už jsem dávno nebyla sedmnáctiletá, ale studentka v Praze. Přítelkyně byla komparskou v divadle na Vinohradech a já seděla v publiku, zatímco ona v pozadí hrála vojáka a pochodovala v davu mnoha dalších vojáků. Byla jsem nadšená. Tleskala jsem, jako by to bylo její sólové představení.
Po představení bylo pohoštění.
A tam stál on: Václav Havel. Symbol sametové revoluce z roku 1989. Prezident. Básník. Muž, který změnil celou zemi. A snažil se ulovit chlebíček.
S přítelkyní jsme stály jako zkamenělé. Zíraly jsme na něj. Dvě holky, němé jako ryby, s vytřeštěnýma očima. Chlebíček se vznášel v jeho ruce, na půl cesty k ústům.
Díval se na nás. My jsme se dívaly na něj.
Kishon mi tehdy ukázal záda a odešel. Havel se vzdal svého chlebíčku.
Položil ho zpátky na talíř, neurčitě se usmál – ten zdvořilý, lehce trýzněný úsměv muže, který je zvyklý, že na něj zírají – a diskrétně se stáhl.
S přítelkyní jsme zůstaly. Němé. S prázdnýma rukama. Bez otázek, bez slov, bez chlebíčku.
Myslela jsem si, že jsem se tehdy u Kishona poučila. Ale zřejmě ne dost dobře.
Tentokrát jsem nevyslovila ani větu „Jsem ze školních novin“. Nevyslovila jsem vůbec nic. Aspoň: pokrok byl měřitelný. U Kishona jsem přinejmenším ještě otevřela pusu.
U Havla jsem prezidentovi ukradla večeři, aniž bych řekla jediné slоvо.
Někdy, když dnes přemýšlím, co jsem se ho mohla zeptat – „Jaké to je psát historii?“ nebo „Chutnají chlebíčky líp, když jste prezident?“ – uvědomím si: Dokonalá otázka neexistuje.
Ale možná jsem mu měla aspoň ten chlebíček nechat.
