Článek
Bylo to někdy v polovině devadesátých let, kdy jsem chodila s jedním mladíkem z Prahy, Pietrem. Byla to velká a osudová láska. Pietro mě naučil, že blondýny smějí mít chlupaté nohy a že sovětské eskalátory v Praze jezdí mnohem rychleji než ty italské, protože nemají evropské normy. A že mě nebere do společnosti, protože já se neumím chovat. A že mě nebere do kina, protože film Jízdu bych nikdy nepochopila.
Pietro měl blonďaté vlasy po ramena a kdyby neměl postavu středního bodybuildera, dalo by se ho z dálky splést s dívkou. Nosil malé kulaté drátěné brýličky a zněl někdy velmi moudře.
Jednou jsme byli na rande na Vyšehradě. Potkali jsme důchodkyni, která se ztratila, a já jsem se ho ptala, jak důchodci z tak malého důchodu, který tehdy třeba činil 10 000 korun, můžou přežít. A on mi pověděl jednu velkou pravdu: „Oni nic nepotřebujou, a tak dlouho, jak důchodci mají na šunku, je všechno v pořádku.“
Vzpomněla jsem si na jeho slova nedávno.
Nejprve jsem si všimla změny v chování. Dříve byli tiší a pokorní. Kdežto teď… Velmi křehká paní kolem osmdesáti mě zezadu šťouchla do žeber, až mi vyrazila dech, a hrubě vyhrkla: „Uhni!“ Nedalo se jí nic vytknout, protože vážila asi 45 kilo i s batůžkem na zádech a pajdala. Měla roztomilý šedý drdůlek. Vycedila jsem ze sebe jenom: „Vždyť já bych vám uhnula.“
Potom jsem potkala před řeznictvím asi 85letého pána. Poprosil mě, abych mu koupila 30 deka šunky. Já ho poctivě doprovodila domů, protože se o mě musel opírat. Po půl hodině jsme se dobelhali. On si vzal šunku a zabouchl mi dveře před nosem, aniž by mi zodpověděl otázku, zda ještě něco nepotřebuje.
Dveře tramvají jsou teď často zablokovány francouzskými holemi a mají tudíž obzvláště ráno mezi osmou a devátou zpoždění. A tady zpráva pro mého nadřízeného, to je ten důvod, proč chodím pozdě. Taky si myslím, že už dále nebude procházet pravidlo, že tramvaje v Praze mají na přechodech přednost, protože důchodci zaberou přechody, mávají berlemi a řvou: „Snad byste nepřejel babičku! Vy hulváte!“
Dělají teď v bufetech s uzeninami a šunkou fronty. Zase jsem naletěla velmi malé, blonďaté, křehounké důchodkyni, že to nepřečte. Tentokrát šlo o 20 deka šunky. Tak dlouho hledala v peněžence drobné, že jsem jí tu šunku přenechala. Usoudila jsem, že to jde s naší ekonomikou z kopce.
A vzpomněla si na slova Pietra.
Tak dlouho, jak důchodci mají na šunku, je všechno v pořádku. Jenže oni na ni nemají. A když na ni nemají, stanou se z nich partyzáni s berlemi, kteří blokují tramvaje, šťouchají do žeber a zabouchávají dveře. Je to logické. Je to přirozený vývoj událostí. Pietro by pochopil okamžitě, že republika prochází krizí, že žijeme od výplaty k výplatě, i kdyby byl v kině na Jízdě.
Já sama jsem se naučila nosit v kabelce drobné na šunku pro případ, že u pultu potkám nějakou důchodkyni, která zrovna hledá mince. Je to malá investice do vlastní bezpečnosti. Protože když jim koupíte šunku dnes, možná vás zítra neuhodí berlí.
