Článek
Po škole jsem netušila, co dál. Tak jsem šla na pohovor do jazykové školy Skřipáček a zalhala jsem působivě, že mám velké zkušenosti s výukou němčiny. Dvojazyčná jsem byla, to ano. Ale učit? Nikdy. Přijali mě a vyslali do terénu. Pamatuj, jestli nejsi expert nevadí, postupně se jim staneš.
Ráno jsem vyšla z dveří domu – bezdomovci: „Nechceš pivko?“ V poledne jsem se vracela z hodiny domů – ti samí bezdomovci, statný pán se slepenými dredy: „Dej mi, krasko!“ A pak dodal: „Dej mi na pivo.“ Večer jsem dorazila domů – zase oni, popíjení před Billou. Já mezitím běžela po celé Praze. Oni seděli a bavili se. Tehdy jsem začala přemýšlet o změně zaměstnání.
Každé pondělí jsem dorazila do firmy Tassentee, která „nutně“ potřebovala, aby jejích deset zaměstnanců ovládlo němčinu. Mutterfirma přece sídlila v Německu! První hodina: deset nadšených tváří. Druhá hodina: pět ustaraných obličejů. Třetí hodina: pan Střevíček.
Ale co se stalo? Ach ano, konjunktiv. Neuměli říct „Guten Tag“, ale s chytrým výrazem mě zamotali do vysvětlování konjunktivu. Celou hodinu jsem poctivě vysvětlovala: „Kdybych byla nebyla blba…“
Nakonec se objevil jeden osvícený zaměstnanec s návrhem: „Všichni se podepíšou, že proběhla výuka, ona dostane zaplaceno, jazykovka taky a Mutterfirma bude spokojená. Pošleme jí tam Střevíčka z logistiky.“ A díky němu jsem se dostala k nekonečné zásobě čajů všech příchutí – jahodový, třešňový, banánový.
Každé pondělí probíhal stejný rituál:
„Wie heissen Sie, pane Střevíčku, und wo arbeiten Sie?“
Pan Střevíček se začal kroutit jako had, brunatný obličej se mu zkřivil, jako by ho ošlehl mráz, pot mu vyrážel na čele. Překřížil si ruce kolem těla jako na obranu a po dlouhém váhání ze sebe vycedil:
„Ich… heissen Střevíček und arbeiten in Firma Tassentee.“
„Pane Střevíčku, opakujte po mně: ICH ARBEITE, du arbeitest, er arbeitet…“
Zahleděli jsme se hluboko do očí. Napětí ve vzduchu bylo hmatatelné.
„Ich arbeiten, er arbeiten, es arbeiten…“
A pak se stalo něco nečekaného. Pan Střevíček vstal, odběhl pro podpisy všech nepřítomných a pak běžel do kuchyňky a přinesl mi obří košík čajů se slovy plnými úlevy: „To si vezmete jako malou pozornost firmy.“ Hodina skončila.
Protože jsem poctivá učitelka a protože jsem potřebovala dokázat, že si plat zasloužím, dusila jsem pana Střevíčka němčinou někdy víc, někdy míň. Záleželo na tom, kolik čajů mi dal.
Středy byly jiné. Městskou dopravou na konečnou, pak dlouhá polní cesta, až jsem si nebyla jistá, jestli jdu správně. Impozantní dům připomínající pevnost stál osaměle v polích, obklopen dvoumetrovovou cihlovou zdí. Brána se automaticky otevřela a za vysokými skleněnými dveřmi se objevil desetiletý chlapec – Mach z filmu Mach a Šebesťová. Alespoň jsem si to myslela následujících dvacet let.
Davidek mluvil perfektní němčinou. Odvedl mě do velkého dětského pokoje s rozestavěným legem a příšeřím. A pak začal vyprávět.
„Hrál jsem ve filmu Mach a Šebesťová, dostal jsem za to sto tisíc a jsem kamarád s Petrem Nárožným.“
Znělo to věrohodně. Byl Machovi tak podobný. (Dvacet let jsem tomu věřila. Nebyla to pravda.)
„Was ist dein Vater von Beruf?“
„Otec je pětašedesátiletý slepý právník na vozíku. Tatovi cikáni vyškrábali oči, proto je slepý.“
Aha. Dobře. Normální konverzace s desetiletým dítětem.
„Mamka je krásná a mladá, jezdí na koni. Minulý týden jsme museli vyhodit zahradníka, protože po ní toužil. Mamka se mu z koně ošklivě vysmála.“
V tu chvíli jsem se začala opatrně ohlížet po skrytých kamerách. Můj výraz byl pravděpodobně směsicí hrůzy a fascinace. Snažila jsem se převést téma na Harryho Pottera, kterého prý miloval.
Přátelsky mi podal ošuntělou knihu: „Až si ji přečteš, vrať mi ji a můžeme si o ní popovídat.“
A pak, pevným hlasem starého Reichsmarschalla, dodal: „Rodiče mě pošlou na prázdniny do campu Palkaidy, abych se vycvičil v bojovníka a naučil se zabíjet.“
To už bylo na mě příliš. Pomalu jsem se sesouvala pod stůl, abych se ukryla před kamerami, o jejichž existenci jsem byla nyní pevně přesvědčena. David mě nadšeně následoval. Vylézali jsme spolu po čtyřech – nejdřív pod stolem, pak přes dětský pokoj plný lega, na chodbu, ke skleněným dveřím. Venku jsem se konečně vzpřímila a utíkala na zastávku autobusu, až se za mnou prášilo.
