Článek
Někdy je řešení něco, co problémy prostě odsune stranou, jako sněžný pluh odhrnuje sníh.
Nějaký čas jsem pracovala v pražské klinice pro léčbu neplodnosti. Jako koordinátorka pro německé pacienty.
Práci mi sjednala moje kamarádka Dara. Pracovala v inzertním oddělení novin a vyjednala pro kliniku několik bezplatných inzerátů výměnou za poslední pokus o in vitro. Já jsem měla být třešničkou na dortu: levná němčinářka, která bude německé pacienty kompetentně provázet.
Jenže jsem o umělém oplodnění neměla ani páru.
Německé oddělení vedla sestra Lenka Drachensteinová. Byla, jak už její jméno napovídalo, drak. Velká, široká, v bílém overalu. Blonďatý krátký účes, ostnatý jako ježek.
Ocitla jsem se v ordinaci gynekologa, také v bílém overalu. Tlumočila jsem, co lékař s úsměvem četl ze spisu:
„Takže, paní Gerlachová, umělé oplodnění nebude potřeba. Jste těhotná.“
Manželé seděli před námi se skloněnými hlavami. Třetí klinika, pátý pokus, téměř žádná použitelná vajíčka. Musela jsem větu zopakovat dvakrát, než jsem z paní Gerlachové, třiačtyřicet let, vyloudila unavený úsměv. Pak se přece jen zaradovali. Pan Gerlach sáhl po ruce své ženy. Tiše, hluboce, zranitelně.
„Tak s vámi jsem neměl vůbec žádnou práci,“ řekl lékař.
Pod dračím pohledem Drachensteinové jsem sestavovala informační materiály: hotely, restaurace, možnosti léčby. Vstřebávala jsem odborné termíny jako houba. Ale neměla jsem žádné vzdělání, a Drachensteinová mi to dávala najevo, kde jen mohla.
Pak nastalo ticho. Materiály byly hotové. Ale žádní němečtí pacienti nepřicházeli.
Jednoho rána jsem scrollovala internetem a skončila na německém fóru pro páry s touhou po dítěti. Nevím, který čert mě to popadl.
Najednou jsem byla matka. Manželka. Úspěšně oplodněná v naší klinice. Nadmíru spokojená s péčí o německé pacienty. Jedno zdravé dítě, druhé na cestě. Klikla jsem na „Zveřejnit“.
Našla jsem řešení.
První němečtí pacienti se začali ozývat. Nejprve pomalu, pak čím dál víc. A spolu s nimi rostlo mé špatné svědomí. Nic lepšího mě nenapadlo, než se svěřit Drachensteinové.
Na další poradě mě okamžitě udala: „Vydává se za pacientku.“
Přepadla mě úleva. Byla jsem připravená odejít.
Ředitelka řekla bez váhání: „To jsem taky jednou udělala. Jinak bychom žádné německé pacienty neměly.“
Drachensteinová málem omdlela. To jsou okamžiky, kdy vznikají nepřátelství na celý život.
„Vždyť jsou všichni blázni,“ řekla jednoho dne suše.
„Jak to myslíš?"
„Tak, jak to říkám. Zítra provedeš pacienty po klinice.“ Ukázala na velkou skříň s průzorem. „Tam se likvidují méněcenné spermie. Klidně by sis mohla vzít. Brzy ti bude čtyřicet.“
Vzápětí se na recepci vrhla ošetřovatelská žákyně: „Ta se zbláznila! To je sterilní prostředí, přece tam nemůže vzít svého psa!"
A už přicházela — nejdřív šedivý pudl, roztomilý a zvědavý, těsně za ním Kate, moje bývalá agentka. Před svým působením jako zprostředkovatelka oplodnění jsem si přivydělávala jako herečka. Kate mě nechávala hodiny čekat před castingovými studii, považovala kaskadérské kousky za „přijatelné“ a brala si lví podíl z mého honoráře.
Teď přišla na odběr vajíček. S pudlem. Tvářila se, jako by mě neznala — jen pes mi resoluntě skočil do klína.
„Že jo, Maxi,“ řekla jsem. „Jaká shoda okolností.“
Později jsem přinesla páté kafe mladému páru z Německa. Mladík kávu nervózně vypil pětkrát jedním douškem, jeho přítelkyně celou dobu plakala a chtěla, aby ji držel za ruku. Protože byl zaměstnán hltáním, držela jsem ji ruku za něj.
Na konci dne jsem tlumočila pro starší lékařku. Slibovala páru úspěšné oplodnění. Muž neměl pohyblivé spermie. Žena jen jeden vaječník, silně omezené funkce, navíc těžká endometrióza.
Uprostřed věty jsem se začala smát. Nekontrolovaně. Nejdřív tiše, pak se slzami. Slova se oddělovala od svého smyslu. Sliby visely volně ve vzduchu.
Lékařka na mě zírala. Pár na mě zíral. Drachensteinová ve dveřích na mě zírala.
Smála jsem se nad méněcenným vzorkem spermií. Nad Kate a jejím pudlem. Nad svými falešnými příspěvky na fóru. Nad nadějí, kterou jsme prodávaly jako ojeté auto.
„Promiňte,“ vyrazila jsem ze sebe. „Já nemůžu…"
Ale nemohla jsem přestat.
Při pozdější prohlídce kliniky jsem si spletla pokoj sester s operačním sálem. Nikdo mě neopravil. Zmateně jsem se zakokrhala do záhuby: „A tady máme nádobu na méněcenné vzorky spermií…"
Pár zbledl. Ředitelka se mírně usmála. S měsíčním platem mě poslala na ulici.
Drachensteinová zvítězila.
Když jsem si balila věci, řekla: „Bylo jasné. Nikdy jsi na to neměla.“
Přikývla jsem. Pravděpodobně měla pravdu.
Venku sněžilo. Sníh se ukládal na město jako řešení, které problémy odsunuje stranou. Předběžně. Do jara.
Šla jsem domů a smazala svůj účet na fóru.
Život, pomyslela jsem si, se řeší sám. Musíš jen počkat.
