Článek
Pokud lze střední školu považovat za velkou změnu v osobním životě, pak to o té mé platilo dvojnásob. Nastoupil jsem v září 1988 na Střední ekonomickou školu v Ústí nad Labem. Necelé dva roky jsme se učili o plánovaném hospodářství, o chodu státních podniků, a do toho nás pionýry lanařili do SSM (Socialistického svazu mládeže). Pokračovala muka s ruským jazykem a stále více ve mně sílilo přesvědčení, že to vydržím tak do maturity a pak z toho socialistického Kocourkova uteču.
V hlavě jsem měl emigraci do Itálie, kde jsem měl známé a přátele z dob svého dětství a tamního studia na klášterní základní škole. A pak přišel listopad 1989. Naprosto vše, ale opravdu vše se tím změnilo. Úvahy o emigraci pozbyly smyslu. Po maturitě jsem mohl jít kamkoli podle svého uvážení.
Revoluce, o které jsme na poli nevěděli
Když se mě mé dcery ptaly, jaký byl ten 17. listopad a co jsme dělali, vlastně jsem jim ani nedokázal odpovědět. Bylo to takové nijaké. V době sociálních sítí a streamování jakékoli události v přímém přenosu kamkoli do světa je to těžko představitelné a pochopitelné. Vlastně jsem ani nevěděl, co jsem v ten den dělal ani kde jsem byl. Musel mi to připomenout spolužák Jindra.
V době revolučního spouštěče – brutálního potlačení pochodu na Národní třídě v Praze – jsme byli s celou třídou na zimní brigádě. Pomáhali jsme jednomu JZD (Jednotnému zemědělskému družstvu) na Lounsku nebo Žatecku se sběrem řepy. V gumových holínkách, zmrzlí jak leča, jsme se snažili z mrazem na kámen ztvrdlé hlíny vykopat zbytky všude se válející cukrové řepy.
Každý si jistě umí představit naše nadšení a zápal pro tuto činnost. Ani náš třídní učitel Ivouš nás příliš nepeskoval a měl pochopení pro to, že každý den byl hlavně o tom přestát jej ve zdraví a práci jako takové jsme příliš nedávali. Bylo to takové čekání na dopolední valník s várnicí teplého čaje a polední valník s obědem. Čaj jsme nejen pili, ale také jsme si jím polévali holínky, ve kterých nám omrzaly prsty, a snažili jsme se je nějak zahřát. Odpoledne to pak bylo čekání na „padla“.
Byli jsme ubytováni uprostřed polí v jakémsi kravíně a večery trávili v závodní jídelně JZD. Vrcholem zábavy těch večerů bylo nacvičování na spartakiádu 1990. Co se dělo v Praze a že začínala sametová revoluce, nikdo z nás ještě dlouho ani netušil. Stejně jako většina tehdejšího Československa.
Já sám jsem se o událostech na Národní třídě dozvěděl až po návratu z brigády. Po tréninku volejbalu jsme si s klukama všimli shluku lidí před vrátnicí koleje pedagogické fakulty hned vedle sportovní haly tehdejší Chemičky Ústí nad Labem. Ani netuším, jaký status tehdy fakulta měla, protože, jestli se nemýlím, byla tzv. UJEP (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) založena až v roce 1991.
Ve vrátnici kolejí byla televize a na ní běžel ve smyčce záznam zásahu policie a StB proti studentům. Takto se informace šířily mimo Prahu, jelikož státem ovládaná média o událostech mlčela. Jako jeden z prvních ve třídě jsem tak mohl referovat o tom, co se v Praze 17. listopadu stalo.
Věci se daly do pohybu. Pamatuju se na tzv. generální stávku i na to, jak soudružka ředitelka vlastním tělem bránila vstupu do naší školy. Bránila vysokoškolským studentům, aby nás mohli informovat o tom, co se stalo a co se děje dál. Celá země byla v šoku a celý společenský systém se dal do pohybu vpřed. Nikdo netušil, zda je to krok k trvalé změně, či nikoli. Doma jsme měli tak trochu sbalené kufry a otec čekal na to, zda se změna povede, nebo se to zvrtne zpět do socialisticko-komunistické frašky jako v roce 1968. Byli jsme vnitřně nastaveni tak, že pokud se to vrátí zpět, emigrujeme celá rodina do Itálie.
Když se ruštináři stali angličtináři
Nakonec jsme zůstali a užívali si svobodu a pád železné opony. Byly to zajímavé časy. A hlavně měsíce po pádu komunismu byly neopakovatelné. Místo o národním podniku nás začali učit o akciovkách a společnostech s ručením omezeným. Začali jsme se učit o kapitalismu a bankovnictví a probírali jsme jednoduché účetnictví pro živnostníky a drobné podnikatele.
Největší „haló“ však způsobilo převlékání ruštinářů na angličtináře. Soudruzi a soudružky „učítelnice růskavo jazyká“ se doslova přes noc přerodili v „týčrs of ingliš lengvidž“. Byli často jen o jednu lekci před námi žáky. A my to věděli a bavili se otázkami, které je přiváděly do rozpaků, protože na ně neznali odpovědi. Vymlouvali se, že to probereme a dostaneme se k tomu příště nebo později. Nám však bylo jasné, že o tom vědí stejný prdlajs jako my.
Pak přišlo krásné období anglických lektorů. Desítky tisíc mladých Američanů a Američanek zaplavily Československo. A stejně tak i Britů a Britek. Náš lektor se jmenoval Bob. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy nám jej v hodině angličtiny představoval ještě před pár týdny soudruh učitel a nyní pan učitel Lorenc.
„This is Bob. Hi, Bob!“ To byla první a jediná slova pana učitele. Bob na ně ve své mateřštině zareagoval, ale nikdo z nás mu nerozuměl. Ani pan učitel, který celý zrudl, a zřejmě nejenom v obličeji. Rychle se rozloučil s Bobem, oznámil, že hodiny teď budou se zahraničním lektorem, a do konce pololetí jsme ho v hodině angličtiny už neviděli.
Na obranu pana učitele musím říct, že to neměl vůbec jednoduché a umím si představit, jak se přitom musel cítit. Sice jsme z něj jako puberťáci měli ohromnou prdel, ale jinak musím říct, že jsem ho měl i rád. Učil nás občanskou nauku a mě učil dokonce už předtím na základní škole. Byl fajn i za starého režimu, takže se mu „převlékalo“ do nového zřejmě jednodušeji. A také byl poměrně mladý.
Slavík, růže a ruština k maturitě
U jazyků se chvíli zdržím. Po Bobovi a panu Lorencovi nás začala učit Miss Kadavá. Bylo to o rok dál, takže už se samozřejmě stačila dostat na přijatelnou úroveň a opravdu nás učit. Nejenom předstírat znalost angličtiny jako hned po revoluci. Ani její přístup nám však nevoněl a hlavně jsme neměli pocit, že by nám něco dával. Posuďte sami.
Celé pololetí jsme trávili čtením, memorováním a stále jinými a novými rozbory jednoho a téhož článku. Jeho název musí celou polovinu naší tehdejší třídy budit ze spaní i po více než třiceti letech – The Nightingale and the Rose. Slavík a růže v budoucím čase. Slavík a růže v minulém čase. Slavík a růže zleva, zprava, zespodu i seshora. A korunu tomu dala pololetní písemka. Slavík a růže v nepřímé řeči. To už bylo na lobotomii a někteří z nás se tomu začali bránit. Slavík nám už lezl krkem a růže ušima.
Statečný student Jan Rellig hrdě prohlásil: „Nezlobte se, paní učitelko, ale já už nemůžu. Slavík a růže už mě tak irituje, že odmítám práci psát.“
„Ale to dostanete za pět,“ odpověděla paní učitelka.
„Klidně dvě, hlavně když se toho slavíka už zbavím,“ stál si na svém Honza.
A mám dojem, že poté na protest opustil třídu. Sklidil náš obdiv i závist, že se růže se slavíkem tak elegantně a nezapomenutelně zbavil.
Zatímco jsme si mohli vybrat mezi angličtinou a němčinou, ruský jazyk nám zůstal až do maturity. A většina z nás z něj nakonec i maturovala. V hodinách ruštiny jsem si rád dělal z paní učitelky legraci. Snažil jsem se ji „vytočit“ vymýšlením rusky znějících slov. Používal jsem jako základ český slang v kombinaci se slovenštinou. Však jsem někde slyšel, že se u maturity doporučovalo v nejhorším mluvit slovensky s ruským přízvukem, aby se to „urvalo“ aspoň za čtyři.
Už tehdy se však projevil jakýsi můj skrytý talent. Přestože jsem dané slovo neznal a snažil se ho v žertu vymyslet, častokrát jsem ho řekl tak, jak to opravdu bylo, a ke svému překvapení dostal od paní učitelky ještě slovní pochvalu. Třeba: „U meňá nóga v gýpse,“ rýpnul jsem si škodolibě.
A naštvala mě odpověď: „Da, právilno!“
Tehdy mě spíše naštvalo, že jsem paní učitelku nepozlobil. Později, v jiných jazycích, třeba ve španělštině a francouzštině, jsem za podobné úspěšné experimentování byl rád.
Z ruštiny jsem nakonec maturoval. Za čtyři s odřenýma ušima. Bylo to hodně způsobeno i tématem – „Vzjamosvjáz litěratúry i kinoiskůstva“. Vypotil jsem po pár minutách hrobového mlčení jen: „Jan Gus“ a „Prótiv vsjom“. A alespoň jsem tak rozesmál předsedu maturitní komise.
Matematika, ruština a účetní démon
Hlavně po revoluci jsem na střední škole vyváděl psí kusy. Rád jsem si dělal ze všeho legraci, většina učitelů mě měla ráda, a tak mi to procházelo. Šprťouchlata jsem si rád dělal hlavně z předmětů, které byly z mého hlediska nudné. Byly to především matematika a účetnictví.
Nesnášel jsem matiku a hrozil jsem se hlavně počítání u tabule. Jednou jsem byl u tabule grilován nějakou rovnicí. Učitel Kučera mě měl rád, a tak mi prošlo, jak jsem se z nepříjemné situace vyvlékl. Nadiktoval mi zadání a poté mě vyzval k tomu, abych anuloval rovnici. Věděl jsem kulové, a tak jsem chtěl alespoň zaujmout a pobavit. Pokyn jsem tedy provedl po svém. Rovnici jsem houbou smazal. Pobavil jsem a pan učitel mě posadil do lavice. Použil jsem výmluvu, že budu maturovat z ruštiny.
Mohli jsme si vybrat, zda budeme maturovat z ruštiny, nebo z matematiky. Učitelé se pak soustředili na maturanty a zbytku třídy dávali pokoj. Stejnou známku jako na konci předešlého pololetí nám dali i na vysvědčení. V matematice jsem tedy tvrdil, že maturuju z ruštiny, a na ruštině, že z matematiky. Měl jsem tedy klid a ze všeho si mohl dělat prdelky.
Hlavně v hodinách matematiky jsme se jako „ruštináři“ královsky bavili na úkor spolužáků matematiků. Vzpomínám na spolužačku Divišovou a její prosebný pohled do třídy. Matikář Kučera si tehdy naběhl otázkou: „Tak co, třído, co jí poradíte?“
A spolužák Skřiváček, hrající s Putnou piškvorky, zvolal do prostoru, aniž by zvedl oči od papíru na lavici: „Ruštinu! Běž na ruštinu!“
I on používal v obou předmětech stejný trik jako já, ale už si nepamatuju, který předmět si k maturitě nakonec vybral.
Matematika a ruština byly ještě legrace, ale to účetnictví! Učitelka mě nesnášela. Ta byla na můj humor až alergická a dávala mi to opravdu sežrat. Brigita Šíchová nebo tak nějak se ta démonická učitelka jmenovala. Naštěstí odešla ze školy před maturitou, jinak bych se k ní ani nedostal. Každé pololetí mi od ní hrozila nedostatečná a musel jsem vymýšlet psí kusy, abych prolezl alespoň za čtyři. Taktika byla jasná. Urvat pár známek mimo pětek, abych mohl být klasifikován, a pak se všemožně vyhýbat dalším písemkám a hodinám.
Záškolák, falešná sádra a maturitní jednička
Od třeťáku jsem závodně běhal a staral se o nás skvělý mladý sportovní doktor. Ráno jsme k němu zaskočili na kontrolu nebo vyšetření a on nám dal omluvenku na celý den. Krásně jsem si odtrénoval během vyučování a hlavně jsem se mohl vyhnout hodinám, kterým jsem se vyhnout potřeboval.
Jedinou potíží byl pak počet omluvených zameškaných hodin. Vycházelo to tak, že jsem třeba měsíc a půl za pololetí nebyl ve škole. Škola to neřešila, bylo to omluvené od lékaře a rodiče si naštěstí nikdy nedali tu práci, aby ty hodiny sečetli dohromady.
Častokrát jsem si odtrénoval a pak jel domů, aby mě náhodou nikdo neviděl ve městě. Potíž byla v tom, že otec často během dne chodíval z práce domů. Někdy jen na skok pro nějakou věc, ale jindy se zdržel i pár hodin. Používal jsem tedy následující postup. Své boty jsem schoval doma do botníku, aby nebyly před vchodem nápadné. Zamknul jsem zámky dveří na všechny západy. Naštěstí jsme měli už v té době zámek horní i spodní. Čtyři cvaknutí mi poskytla dostatek času a hlavně zvukové upozornění, abych se včas schoval.
Většinou jsem se schoval do výklenku mezi oknem a šatní skříní v dětském pokoji. Byl jsem vyšší než ta skříň, a tak jsem musel být v polodřepu. Bohužel ta krajní skříň byla plná věcí rodičů. Častokrát jsem tak stál pouhých pár centimetrů od otce štrachajícího ve skříni. Snažil jsem se téměř nedýchat a hlavně se nepohnout nebo nekýchnout.
Stát za skříní bylo ještě fajn. Stačilo vydržet pár okamžiků a pak jsem se mohl opět narovnat za závěsem. Jednou jsem však tohle tajné záškoláctví málem odmarodil.
Zrovna jsem se převlékal, když začaly rachotit klíče v zámku. Zaznamenal jsem ten zvuk docela pozdě, a tak už nebyl čas běžet do pokoje za skříň. Skočil jsem proto rychle pod postel v ložnici rodičů. A tam jsem si to opravdu užil. Otec si totiž nepřišel jen něco vyzvednout, ale potřeboval něco udělat na počítači, který měl na stole v ložnici.
Ani si nesundal kabát a sedl si za počítač. Já zatím ležel na holých parketách pod postelí hned kousek za ním. Jelikož mě zastihl během převlékání, byl jsem pouze ve slipech. Práce na počítači se protáhla a jelikož měl otec na sobě kabát, bylo mu zřejmě teplo, a tak otevřel okno. Bohužel to bylo někdy v lednu.
Průvan ledového vzduchu rychle parkety ochladil. Kromě zimy jsem musel bojovat i s tím, abych nekýchl. Dopadlo to dobře, neprozradil jsem se a kliky a dřepy mě zahřály hned poté, co otec opět odešel. Od té doby jsem během záškoláckých dní raději pobýval v pokojíčku, abych byl blízko pohodlné skrýše za šatní skříní.
V souboji s nepřející účtařkou jsem kromě záškoláctví vytáhl i jeden těžší kalibr. Aby se mi nenavyšovaly zameškané hodiny, ale přesto jsem se vyhnul pololetní písemné práci, vymyslel jsem si pravou ruku v sádře. Oblbnout lékaře v poliklinice nebyl žádný problém. Jako bývalý volejbalista jsem měl za sebou už několik vykloubených palců a jejich ošetření sádrovou dlahou. Zašel jsem tedy k jednomu vietnamskému lékaři a sykal před ním dostatečně bolestí při ohmatávání lůžka pravého palce. Stačilo držet pravý palec vytočený jinak než levý a hned vypadal větší a oteklejší.
Hodiny, během které se psala pololetní práce z účetnictví, jsem se tedy zúčastnil. Mlčky jsem si užíval paní učitelku skřípající zuby. Falešná sádra mě zachránila před propadnutím a další rok nám změnili učitele.
Sádru jsem používal ve škole. Týden jsem pro jistotu nechodil na tréninky, aby mě nikdo neviděl bez ní. Před domem v křoví jsem si sádru sundával a ráno před školou zase nasazoval. To proto, aby ji neviděli rodiče. O úrazu na tréninku, pokud by se stal, by věděli už večer, zatímco já to šel nafixlovat až dopoledne. Sádrovou dlahu jsem pak po čtrnácti dnech prodal za dvě kila někomu ze starších ročníků.
A jak dopadlo moje účetnictví? Věřte nebo nevěřte, odmaturoval jsem z něj za jedna! K šoku všech zúčastněných učitelek, protože jsem měl celé studium z účetnictví čtyřku, možná jednou trojku. Tři „účtařky“ mě půl hodiny grilovaly. Hledaly další a další, složitější a složitější účetní případy. Já vždy s úsměvem a bez chyby odpověděl.
„Vy jeden uličníku. My vám tedy tu jedničku dáme, ale můžete nám vysvětlit, jak to, že to tak perfektně umíte, když jste z toho skoro celé studium byl na propadnutí?“
Důvod byl jednoduchý. O svaťáku jsem měl čas se na to poprvé podívat a pochopil jsem ten systém. A dosadit do tohoto systému cokoli, to už byla hračka.
Nastoupili jsme za socialismu a školu opouštěli na jaře 1992. S potvrzením o dospělosti jsme se mohli vrhnout do víru tržního kapitalistického světa. Byli jsme generace doslova neřízených střel, ale hloupí jsme nebyli. Většina z nás nebyla plnoletá na maturitním plese a části třídy bylo dokonce sedmnáct, i když si přebírala maturitní vysvědčení.
Byli jsme jedinečným a neopakovatelným posledním maturitním ročníkem Československa.
