Článek
Když klasické boty začnou připomínat vězení
Varianty chůze, které zvyšují citlivost kontaktu se zemí, stejně jako chůze zcela naboso, jsou u některých lidí stále více v kurzu. A jako všechno mají i tato „móda“ či „životní styl“ svá pro a proti.
Přiznám se, že patřím mezi ty, kteří tomu propadli. Už spoustu let v mém botníku téměř nic jiného než barefootové boty nenajdete. A pokud ano, pak jsem je celá léta neobul a pouze mi bylo líto je vyhodit, protože nebyly zrovna levné.
Barefootovou obuv používám v nejrůznějších podobách – od bot do vody přes trekové boty a sandály až po takzvané společenské boty vhodné k obleku. V klasických botách, kterým posměšně říkám „mainstreamové“, si už chůzi téměř nedokážu představit. Bylo by to pro mě utrpení.
Už jen vzpomínám na doby, kdy jsem své nohy trápil v těžkých pohorkách nebo klasických trekových botách. Utrpení v podobě otlačených a omačkaných chodidel mi opravdu nechybí.
Zatímco dříve byly dlouhé pochody v těžkém terénu martýriem, nyní si je skutečně užívám a rád je přirovnávám k wellness procedurám. Má chodidla v barefootové obuvi vnímají každý kamínek, hrbol i nerovnost. Každým došlápnutím jsou znovu a znovu masírována.
Občas to na ostrých kamenech i krátce zabolí, ale alespoň vím, že žiju. Má chodidla reagují na terén a podle mého si to svým způsobem užívají.
Klienti na různých zájezdech mě občas častují lítostivými pohledy a ptají se, jaké utrpení musí chůze po ostrých kamenech představovat. Vždy je překvapím odpovědí, že opak je pravdou.
„Na rozdíl od vašich unavených a otlačených chodidel je to pro ta moje jako jacuzzi,“ odpovídám jim a bavím se jejich překvapenými výrazy.
Myslím to však vážně. V klasických botách jsou naše chodidla do značné míry odstřižena od kontaktu se zemí. A toto odříznutí od reality terénu jim podle mé zkušenosti rozhodně neprospívá.
Chodidlo jako dokonalý skener terénu
Chodidlo je úžasný nástroj. Pokud mu dovolíme kontakt s podložím, po kterém se pohybujeme, při každém došlápnutí neustále skenuje zem. Nejsilnější je tento vjem v takzvaných ponožkobotách a samozřejmě tehdy, když jsme úplně bosí.
Střídám všechny tyto varianty a každá z nich může mít své příznivce i odpůrce. Každý jsme originál a máme právo na vlastní názor i odlišný postoj.
V barefootových botách i ponožkobotách jsem kromě chůze zkoušel také běhat. Především v ponožkobotách mě uchvátilo, jak chodidlo pracuje a funguje. Při každém došlápnutí, a při běhu obzvlášť, monitoruje podloží ve snaze zajistit bezpečný dopad a ochránit nejen samo sebe, ale potažmo i celé tělo.
Hlavně pata, ale také zbývající část chodidla, se při příliš silném dopadu na tvrdý či ostrý, a tedy potenciálně nebezpečný předmět chovala zcela nečekaně. Daná část chodidla se v okolí nebezpečného kamínku, větve nebo kořene jakoby rozlila a překážku obtekla, aby co nejvíce zmírnila náraz a snížila riziko poranění.
Pokud ani toto přizpůsobení nestačilo, čidla v chodidle vyslala varovný signál. Tělo okamžitě zareagovalo, noha ucukla a koleno se zvedlo, čímž se podařilo poranění zabránit.
Opravdu fascinující.
Přesto jsem se v případě běhání vrátil ke klasické běžecké obuvi. Jsou to jediné „mainstreamové“ boty, které stále používám.
Už nejsem nejmladší a svaly mých nohou toho mají hodně za sebou. Bosý běh navíc není nic snadného a dává svalům nohou pořádně zabrat. Protože se naboso nedá běhat stejným způsobem přes patu jako v odpružených běžeckých botách, musel jsem více dopadat na přední část chodidla.
Jako bývalý atlet považuji běh přes špičku za opravdovou atletiku, jenže má tělesná schránka na něj už fyzicky nestačila. Můj běh proto často končíval křečí nebo poraněním lýkových svalů. Postupně jsem mohl běhat stále méně a na kratší vzdálenosti. Vyzkoušel jsem i kompresní ponožky, ale ani ty nestačily.
A tak jsem se alespoň při běhání vrátil ke klasickým „maratonkám“.
Ponožkoboty, nebo chodidla naostro?
Ponožkoboty jsou bosé chůzi nejblíže. Oproti ní však mají jednu výhodu – nelepí se na ně kamínky jako na bosé chodidlo.
To může být v přírodě nepříjemný problém. Především při chůzi po kamenech a drobných kamíncích se část z nich přichytává k chodidlům. Potom může být bolestivé došlápnout takto „obalenou“ nohou na další kamínky. Člověk si musí chodidla pořád dokola otírat o holeň druhé nohy nebo je čistit rukama.
Právě v tom spočívá v mých očích hlavní výhoda ponožkobot.
Ovšem naostro je naostro. Je to bezesporu velká výzva, ale také otázka četnosti opakování, tréninku a postupného přizpůsobení. Rád proto chodím bos, protože to považuji za přínosné pro chodidla i svaly nohou. Je to jejich nepřetržitá masáž a z vlastní zkušenosti vím, že mi taková chůze někdy pomohla i při bolesti způsobené úrazem.
Jednou jsem se v říčních peřejích opravdu silně kopl o kámen do oblasti mezi patou a středem chodidla. Ve studené vodě jsem bolest dlouho nevnímal. Naplno se ozvala až poté, co jsem řeku opustil.
Bolelo to tak, že jsem téměř nebyl schopný sundat si neoprenovou ponožku. Kvůli bolesti jsem se také odmítal do čehokoliv obout. Šel jsem proto zcela bos do města na večeři.
A světe div se, mně to tehdy pomohlo.
Chodidlo se během chůze postupně rozmasírovalo a postižená část se uvolnila. Měl jsem pocit, že kdybych tehdy nohu „uzamkl“ do klasické boty, pajdal bych a sykal bolestí ještě spoustu dní. Bosá chůze můj problém dokázala vyřešit ještě téhož dne.
To byla ovšem moje konkrétní zkušenost, nikoliv univerzální návod k léčbě poranění. Při vážnějším úrazu, otoku nebo přetrvávající bolesti je samozřejmě namístě odborné vyšetření.
Bosý člověk jako podezřelý živel
Ne každý však dokáže bosou chůzi po městě akceptovat. Nejen u sebe, ale – jak už to tak bývá – především u druhých.
Znám lidi, kteří něco podobného nejsou ochotni „zkousnout“. Považují každého, kdo chodí bosý po městě, za „čuně“, a hotovo.
S touto formou odmítání jsem se setkal mnohokrát. Jednou mě například jako bosého odmítli vpustit do supermarketu. V očích ochranky jsem četl podezření, že jsem bezdomovec, a snad i obavu, abych tam něco neukradl.
Také v hotelu mě jednou nepustili bosého na snídani. Musel jsem se vrátit na pokoj a přijít obutý. Bylo to ve Španělsku a roli tam údajně hrály obavy z mého možného poranění a následného vymáhání odškodnění.
Je také zajímavé, jaké představy mají lidé o silnicích a chodnících ve svých městech. Diví se, jak po takové špíně mohu chodit bos. Jenže to je možná právě tím, že sami chodí po městě neustále v botách. Díky tomu ani příliš nesledují povrch, po kterém se pohybují.
Je to vlastně velice zajímavá záležitost. Ještě v minulém století bylo i v Evropě zcela běžné, že lidé chodili bosí klidně celé léto nebo velkou část roku. Také dnes chodí miliony, ne-li miliardy lidí naboso velmi často nebo po většinu života. Pochybuji, že by neustále řešili čistotu každého povrchu, po kterém šlapou.
Možná je náš odpor k bosé chůzi další známkou rozmazlenosti a postupného „měknutí“ části pozemšťanů.
Vždyť i zvířata chodí naboso a nikoho to netrápí. Snad jen některé majitele domácích mazlíčků, kteří jsou hlavně v zimě schopni svým miláčkům nasazovat botičky, aby se nenachladili. I jejich zvířata však většinu roku chodí po chodnících bez bot a nikomu to zvláštní nepřipadá.
Je to především otázka úhlu pohledu a zažitých návyků.
Město vnímané bosýma nohama
Jakmile jdete bosí, mnohem více si všímáte, kam a na co šlapete. Díky tomu brzy zjistíte, že realita není vždy tak špatná. Chodník ani silnice nemusejí být tak odpudivé a špinavé, jak si lidé představují.
Dokonce i u nás v Ústí nad Labem bývám mile překvapený tím, jak čisté ulice ve skutečnosti jsou.
A po chodníku a silnici se chodí příjemně. Kamínky se lepí na chodidla jen velice minimálně. Chodidla se krásně prokrví, ať už díky studenému, nebo vyhřátému asfaltu či betonu. V létě to může někdy až pálit. To je ale tím, že nechodím bos tak často, jinak bych si na to zvykl a nebyla by to žádná potíž.
Ani sklo není problém. Je to zase tím, že si to málokdo vyzkouší. Chodidlo je tak dokonalé, že dokáže chodit i po střepech bez úhony. Je to prostá fyzika, doporučuju to vyzkoušet. Glass walking (chůze po střepech) je sranda pro děti. Chodidla dokážou váhu těla tak úžasně rozložit, že i zcela netrénované chodidlo dokáže přejít střepy bez úhony. Samozřejmě kromě dlouhých, tenkých a trčících střepů. Ty samozřejmě kůží projedou, ale to je jediná výjimka.
Nejhorší jsou pak mikrostřepy. Ty si člověk nabere do kůže a musí si je pak doma vymýt z chodidel či prstů. To se mi však stává minimálně a rozhodně to není důvod k tomu, abych bos nechodil.
Bosá chůze v běžném prostředí je sama o sobě dostatečně zajímavou výzvou.
Však to sami vyzkoušejte a uvidíte. Skvělé jsou všechny varianty, které jsem nastínil. A nejlepší je vlastní zkušenost. Vřele je doporučuju a přeji vám krásné a co nejpříjemnější objevování vlastního těla i sebe samých! Nejlepší je totiž vlastní zkušenost.
Video: V ponožkobotách na Milešovku
https://www.youtube.com/watch?v=y3rcoGjdiz4
