Článek
Když zmizel jediný životní cíl
Velice brzy, okolo dvaadvacátého roku svého života, jsem musel skončit s vrcholovou atletikou. Sport pro mě byl zhruba od dvanácti let naprosto vším. Téměř jsem nežil životem svých vrstevníků. Znal jsem pouze školu, spánek a trénink. Nejdřív volejbal a potom atletiku.
S atletikou jsem musel skončit ze zdravotních důvodů. Má tělesná schránka mě k tomu donutila. Pokud bych tehdy pokračoval, hrozilo mi, že možná nebudu ani chodit, natož běhat.
S vrcholovou atletikou jsem skončil právě včas. Díky tomu jsem se později mohl ke sportu na vrcholové úrovni vrátit v plážovém volejbalu a také ve florbalu. To jsem však v okamžiku svého atletického konce neviděl a ani jsem to nemohl tušit.
Zhroutil se mi celý svět. Najednou jsem měl spoustu volného času, ale netušil jsem, co s ním. Mé životní cíle byly tehdy výhradně sportovní – a teď ze dne na den zmizely. Neviděl jsem, kam směřovat ani na co se upnout. Tápal jsem a prožíval jedny z nejdivočejších a nejtěžších let svého života.
Začal jsem objevovat svět divokých party, opojných večírků a nekonečných diskoték. Alkohol, ženy a drogy v neomezeném množství.
Soutěž pokračovala u barového pultu
V alkoholu jsem uplatňoval svou soutěživost. Nepil jsem takzvaně do mrtva. Vymyslel jsem si vlastní specialitu. Nešlo o to, kdo vypije nejvíc, ale kdo zvládne největší rozmanitost.
Vzal jsem nápojový lístek a jeli jsme odshora dolů. Často jsem zvládl celý „nápoják“, aniž bych se pozvracel jako většina ostatních soutěžících. Měl jsem žaludek po babičce, a tak jsem toho snesl opravdu hodně, aniž by se mi obrátil naruby.
Obdivoval jsem ty, kteří dokázali vyprázdnit žaludek a poté se vrátit do soutěže. To bych nedokázal. V životě jsem zvracel snad jen pětkrát a pokaždé jsem potom byl naprosto nepoužitelný pro cokoli dalšího.
I po absolvování kompletního nápojového lístku jsem klidně sedl na kolo nebo za volant a bez problémů odjel domů. A cítil jsem se přitom jako král.
K barům a klubům neodmyslitelně patřily také ženy. Ty jsem v té době „konzumoval“ obdobně jako alkohol. S uzarděním se musím přiznat, že si u naprosté většiny z nich nevybavím nejen jméno, ale ani obličej.
Od žen a alkoholu už nebylo daleko k dalšímu druhu opojení – k drogám. Od marihuany až k heroinu. Kvůli drogám a zlomenému srdci, které mi způsobila jedna „veselá“ slečna, jsem tehdy stál jen kousek od sebevraždy.
U marihuany se mi nelíbilo, že se kouří a šlukuje. Jako sportovec jsem nekouřil, a proto mi byl tento způsob konzumace nepříjemný. Také mi vadilo, že se po několika práscích efekt „tlemení“ tak rychle vytratil.
Miloval jsem proto party s bramboráky nebo kakaíčkem. Když jsme trávu přidali do těsta nebo do mléka, byla to panečku jízda. Hodiny a hodiny výtlemů. Nekonečné řetězce výbuchů smíchu od večera až do časného rána.
Dokonce jsem tehdy uvažoval, že bych takový bramborák podstrčil svému otci. Připadal mi příliš usedlý a suchý. Bývalo by zajímavé trochu ho „rozparádit“. Tehdejší parta mě od toho naštěstí odradila. Měla s drogami větší zkušenosti a bála se průšvihu, především případné zvýšené pozornosti policie a úřadů.
Zážitek, který mě od drog odradil
S drogami jsem naštěstí poměrně brzy přestal. Pamatuji si na to jako dnes. Na jedné diskotéce v Krásném Březně jsem to přehnal s alkoholem i s ubaleným „špekem“.
Najednou jsem vůbec necítil vlastní tělo. Sahal jsem si na něj a měl pocit, jako by se mě dotýkal někdo cizí. Byl to děsivý mimotělní zážitek. Udělalo se mi nevolno a dostal jsem strach.
Prosil jsem ostatní, aby zavolali sanitku. To všechny okolo mě vyděsilo a snažili se tomu všemi způsoby zabránit. Příjezdu „rychlé“ nakonec zabránili a s odstupem času jsem za to rád.
Hrůzný zážitek z onoho večera mi pomohl s drogami jednou provždy přestat. Zůstaly hluboko ve 20. století a já si od té doby opravdu nedal ani práska.
Mezi prvním a posledním šlukem marihuany se však odehrál také příběh spojený s heroinem, zlomeným srdcem a myšlenkou na odchod z tohoto světa.
Anděl s ďáblem v těle
V tehdejší partě jsem měl různé „poměry“ se spoustou dívek. Většinou jsem je nebral nijak vážně, dokud jsem se do jedné nezamiloval.
Bohužel jsem si vyhlédl anděla s ďáblem v těle. Andělský kukuč, ovšem chování ďáblovy nevěstky. Neuměla říct ne žádné mužské náruči. Možná byla závislá na sexu. Nebo byla opravdu prokletá či posedlá.
Stačil úsměv jakéhokoli muže, třeba ve frontě na záchod, a byla schopná si to s ním za rohem rozdat. Vyspala se s kýmkoli, kdo byl třeba jen smutný a potřeboval rozveselit či potěšit.
Později jsem se dozvěděl, že si velice často jen jakoby odskočila na benzinovou pumpu koupit cigarety a přitom zvládla někoho „potěšit“. Dokonce v noci utíkala i z naší ložnice. Poté, co jsme se pomilovali, počkala, až usnu. Vyplížila se ven, zavolala nějakému „kamarádovi“ a dala si s ním další kolo. Potom se potichu vrátila ke mně do postele a ráno byla čilá a čiperná.
Jen během našeho několikaměsíčního „vztahu“ stihla co do počtu šamstrů snad obsloužit malé okresní město.
Kromě sexu a marihuany mě tato slečna zasvětila také do heroinu. Naštěstí ne nitrožilně. Pouze jsem ho inhaloval brčkem nad zahřátou lžící.
Šluknul jsem si heroinu někdy během dne. Uvnitř těla jsem cítil křeče a bolest. Oční panenky jsem měl velké jako špendlíkové hlavičky. V tomto stavu jsem si v obýváku povídal s rodiči a dodnes se divím, že nepoznali, jak jsem byl sjetý.
Byla to jízda, ale naštěstí mi z ní bylo zle. Díky tomu jsem netoužil si ji zopakovat. S odstupem času mě tato nepříjemná zkušenost ochránila také před pervitinem, který onen anděl s ďáblem v těle kvůli svému náročnému životnímu stylu často užíval.
Ke konci našeho vztahu jsem pořádal turnaj sponzorů v plážovém volejbalu u Máchova jezera. Sport, jídlo, pití a doprovodný program. Všichni účastníci byli nadmíru spokojení. Každý si akci pochvaloval.
Jak by ne?
Jeden můj kamarád už se na to nemohl dívat, a tak mi večer před koncem akce řekl památnou větu:
„Proč myslíš, že jsou všichni tak spokojení a nadšení? Na jakém turnaji se jim poštěstí, že jim promotér dá zadarmo najíst, napít i zasexovat?“
Nůž v ruce a krok od konce
Po tomto turnaji jsem se psychicky zhroutil. Cítil jsem se podvedený, zostuzený a ponížený. V té době jsem navíc neúspěšně dálkově studoval Vysokou školu ekonomickou, a tak se všechno špatné sešlo ve stejný okamžik.
Stál jsem tehdy večer doma v kuchyni s nožem v ruce. Dlouhé ocelové ostří jsem toužil zanořit až po rukojeť do svého břicha a ukončit veškeré trápení.
Ještěže jsem tehdy zvolil právě tento „samurajský“ způsob odchodu. Vyžaduje značnou odvahu. Tu jsem naštěstí jako zlomený uzlíček neštěstí nenašel.
Nezvolil jsem jednodušší způsob odchodu, například prášky, a to mě paradoxně zachránilo. Strach z bolestivého ocelového ostří mě udržel na tomto světě.
A jsem za to rád.
Byla by to obrovská hloupost a chyba.
Konec světa, který nakonec nebyl koncem
Život je nádherný i se všemi obtížemi, problémy a bolestmi. Bez nich bychom si paradoxně nikdy nedokázali uvědomit jeho krásu a nádheru ani si je naplno vychutnat.
Všechno špatné a bolestivé se může časem ukázat jako přínosné a hodnotné, přestože se nám to v danou chvíli jeví jako konec všeho. Pokud takovou chvíli překonáme, vždy na nás čeká nějaká odměna.
Nejsme tady proto, abychom apriori trpěli. Jsme na světě, abychom se během svého života něco naučili. A hlavně abychom se naučili něco, co nám nejde, co se nám nelíbí a co se nám příčí. To je hlavní cíl a úkol každého jednotlivého života. Kdo to nepochopí, ten se jen zbytečně vlastním životem protrápí a prostěžuje.
Přitom se stačí postavit životu čelem a zjistit, že potíže a překážky často existují pouze v naší hlavě a našich představách. Překonat to všechno je těžké i jednoduché zároveň.
Pokud to pochopíme a budeme život brát bez předsudků, strachu a obav takový, jaký je, potom žádný prožitý den nebude zbytečný ani marný.
Život vlastně nemá žádný hlavní důvod ani cíl. Život znamená prostě být a žít. Nechat všechno plynout a cokoli, co se stane, přijmout bez zbytečného hodnocení, zda se jedná o něco dobrého, nebo špatného.
Každé takové hodnocení je totiž velice relativní…
