Článek
Když nemůžeš, tak přidej
Chtěl jsem vyhrát olympiádu. Navštívil jsem všechny kontinenty naší planety ještě před dovršením třiceti let. Skončil jsem na psychiatrii po krachu miliardových firem. Zažil jsem dobré i zlé. Euforii i zoufalství. Lásku i nenávist. Obžerství i hlad. Radost i strach. Zkrátka jsem jel celá desetiletí v módu: Když nemůžeš, tak přidej.
Byly doby, kdy stačil jakýkoli hec a šel jsem do všeho hned a nadoraz. Mnohdy i dál než nadoraz. Překonal jsem zranění, nemoci i nehody. A v hlavě mi pořád znělo: To dáš, kousni se a dokážeš to, přidej, zaber, urvi to…
Jakékoli zpomalení, nedej bože odpočinek, jsem bral jako slabost nebo selhání. Jako známku toho, že stále nejsem dost dobrý a je potřeba ještě přidat. Zmítal mnou pocit viny, kdykoli jsem si lehl, odpočíval, lelkoval nebo nic nedělal. Věřil jsem, že dokázat se dá všechno a nic není nemožné. Pokud se chce, jde všechno. Zdolávat se dá cokoli. Stačí jen chtít a pořádně si máknout. Bez přestávky, bez polevení jsem stále jen tlačil na pilu.
Facek přišlo nepočítaně. A já na ně reagoval pořád stejně. Není důležité, kolik ran od života dostaneš. Ani jak jsou tvrdé. Důležité je pokaždé vstát a jít dál. Celá desetiletí jsem se pohyboval v bludném kruhu. Překážky jsou přece příležitostí k růstu. Nebyl však prostor se ani zamyslet: Jak a kam můžeš růst, pokud pořád klopýtáš a padáš na hubu?
Byl to začarovaný kruh sebemrskačství. Bez uvědomění, že s přibývajícími roky sil a energie nepřibývá. Spíše naopak. Ovšem přiznat si něco takového by znamenalo přiznat slabost. A to bylo nepřijatelné.
Výzva jménem odpočinek
Pak jsem vyrazil na týden do Itálie. Na samotu uprostřed polí v regionu Marche.
Co tam budeme dělat? Uvidíme. Necháme věci jen tak plynout a necháme se překvapit.
Měl jsem tisíc plánů a ještě více myšlenek. Přijde tu něco světoborného. Něco úžasného. Ohromujícího.
A skutečně to přišlo. Mělo to všechny zmíněné aspekty, a přesto se jednalo o něco zcela obyčejného. O jednoduchou věc, kterou dokáže každý. Věc na první pohled přehlédnutelnou, a proto velmi často opomíjenou. Zvládl jsem ve svém životě lámat skály, tak co těžkého může být na něčem tak obyčejném až přízemním?
A najednou přišel šok. Ono to není tak jednoduché. Právě naopak! Možná se dokonce jedná o největší výzvu mého života.
Odpočinek.
Nedělat nic a odpočívat. Opravdu odpočívat. Nepředstírat to. Netrpět přitom jako zvíře pocitem viny z nicnedělání. Pro někoho, kdo je zvyklý jet neustále jako robot nebo turbomyš, je to najednou obrovská výzva. Výzva jako Everest.
Na první pohled snadná. Na druhý děsivá.
Už první krok je těžký. Přiznat sám sobě, že to vlastně neumím.
O důležitosti odpočinku neustále čteme, neustále o něm krafeme, ale téměř nikdo z nás odpočívat neumí. Není to jen o tom lehnout si a nehnutě ležet. Ani o tom sednout si, mlčet a zavřít oči. To je pouze ta snazší a viditelná stránka věci. Tu opravdu zvládne každý.
To však není ono. Je to jen jedna strana mince a bez té druhé jde pouze o další z mnoha oblíbených způsobů, jak si lhát do kapsy. Ke kompenzaci věčného sprintu, neustálého úprku a módu „uteč, nebo bojuj“ je potřeba mnohem víc než si jen lehnout nebo sednout.
Ležet a sedět je fajn začátek. Ta největší výzva však tímto teprve začíná. Tělo leží, ale mozek jede bomby. Pitvá se v tom, co bylo včera. Užírá se tím, co bude zítra. Nejsme přítomni v ležícím těle, ale běháme někde od čerta k ďáblu.
A to opravdu není odpočinek.
Odpočívat začneme teprve v okamžiku, kdy na jednom místě stojí, leží nebo sedí celistvý člověk. Kdy je na daném místě přítomen nejen fyzickým tělem, ale také svou duší a myslí. Odpočívá bez výčitek svědomí. Vychutnává si něco, co nikdy předtím nezakusil – nebo jen v několika prchavých okamžicích.
Snad poprvé během své dospělosti jsem se zastavil. Zpočátku to bolelo. Bylo to divné. Bylo to neznámé. Najednou mi to však začalo chutnat. Užíval jsem si to.
Nic jsem nedělal. Ležel jsem u bazénu a ani se mi nic dělat nechtělo. Dokonce ani skočit do vody. Jen jsem ležel ve stínu na lehátku. Užíval jsem si to. Bez pocitu viny a bez výčitek. Stačilo odjet na izolované, klidné místo a dovolit si to.
A možná… Vlastně žádné možná. Zcela určitě jsem tím zachránil sám sebe.
Zastavit dřív, než mě zastaví život
Proč vlastně tolik chlapů dostává mrtvice a infarkty? Proč tolik chlapů končí na vozíku nebo předčasně umírá?
Najednou to bylo tak jasné. Nechtěli zpomalit, natož zastavit. Život – nebo chceme-li vesmír – to udělal za ně. Zastavil je a dal jim čas přemýšlet. Po infarktu nebo mrtvici ještě mohl zůstat prostor pro druhou šanci. Na vozíku zbyl už jen čas na přemýšlení. V nejtěžších případech nezbyl ani čas, ani prostor.
Uvědomil jsem si, že i já sám jsem byl už tolikrát na hraně. Vlastně mi došlo, že se na ní pohybuji neustále. A byly okamžiky, kdy jsem byl možná pouhé vteřiny od pádu za ni.
Pamatuji si na pískání v uších jako v papiňáku. Na tlak na hrudi. Na bolesti v oblasti oběhového i trávicího systému. Tělo se mnou neustále komunikovalo. A dnes vím, že jsem přes hranu nespadl jen proto, že jsem v těch okamžicích nebezpečí cítil a správně ho přečetl.
Tělo však se mnou tu trpělivost nemusí mít navždy.
To bylo nejsilnější uvědomění onoho týdne uprostřed ticha a klidu italských polí. Cítil jsem také vděčnost za tu lekci. Za tu příležitost.
Pořád v životě hledáme výzvy. Příležitosti k růstu. A najednou se přede mnou vynořila ta nejhodnotnější a nejsmysluplnější výzva, jaká může být. Pro každého nemusí být osobním Everestem právě odpočinek. Pro mě – a věřím, že také pro tisíce dalších mužů a chlapů – jím však je.
Zpomal. Zastav. A teprve potom se ti v plné kráse ukáže život i opravdový svět.
